Při stavbě každého souboje nebo bojové scény je nezbytně nutné tuto akci přizpůsobit konkrétní výchozí situaci. Lidské vlastnosti nejsou stabilní, chování každého člověka závisí na okolnostech, momentálním psychickém stavu. I dobře připravený bojovník může být zaskočen nepředvídanou soupeřovou reakcí. Chceme-li tedy být v předem nacvičené akci (kterou v naprosté většině případů souboje šermířských skupin jsou) co nejblíže realitě, musíme už při jejich tvorbě tyto skutečnosti zohlednit.
Jedním z důležitých faktorů je ochota soupeřů pustit se do boje. Ta je samozřejmě podmíněna individuálními vlastnostmi jedince, ale ve značné míře i společensko-právními okolnostmi situace. Na veřejném místě před svědky nelze tasit (tím spíše pokud je vyhlášen zákaz soubojů) proti soupeři, i když by to člověk nejraději udělal. Pokud tak přesto učiním, musím počítat se společensko-právními důsledky. V této souvislosti jsou zajímavé i rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Téměř po celé Evropě byly vyhlašovány a neustále opakovány zákazy soubojů. Jejich dodržování a především důslednost při uplatňování postihů, které slibovaly, se však velmi lišila.
Jako příklad můžeme porovnat německé země, ke kterým máme společensky velmi blízko, a italské státy, jakožto místo zrodu italské školy. Franz Morrison uvádí, že v německých zemích byly právní systém velmi přísný a jeho dodržování bylo důsledně sledováno. Právní normy tak měly u místního obyvatelstva velký respekt, každý měl strach z přísně uplatňovaných trestů. Došli-li již k souboji, byl boj po rychlém počátečním vzplanutí brzy ukončen smírem z obavy z přísného trestu. Odtud snad pramení známé buršácké souboje z minulého století, kdy se po uštědření šrámu na soupeřově tváři odešli oba soupeři svorně opít.
V italských končinách byla situace takřka obrácená. Zákony nebyly příliš přísné nebo nebyla možnost uplatnit přísné sankce. To mělo velkou souvislost i s rozdrobeností Apeninského poloostrova. Italské městské státy byly rozlohou velmi malé. S trochou nadsázky by se dalo říci, že stačí vyjet z městských bran a už je člověk mimo území státu. Navíc v té době nebylo mezi státy obvyklé navzájem si vyměňovat své provinilce. Jedinou výjimkou byla Benátská republika, která své provinilce stíhala kamkoliv až do jejich dostižení. Větším nebezpečím než trestní postih byla spíše msta pozůstalých. V situaci, která předcházela souboji, bývalo proneseno mnoho zdvořilostních frází, k boji tak snadno nedocházelo tím spíše, pokud byla příčina malicherná. Pokud se však situace vyhrotila natolik, že došlo až na zbraně, byl boj doveden až do úplného konce.
Na přílišnou bezstarostnost doplatil i slavný alchymista magister Kelly. Poté co v souboji zabil císařského úředníka Jiřího Hunklera, uprchnul z Prahy v naději, že získá útočiště u mocných Rožmberků. Nedaleko za hranicemi města se zastavil v krčmě, kde ho dostihli jeho pronásledovatelé.
Při stavbě souboje musíme dále dbát na typ protivníka z hlediska vedení boje. Můžeme se setkat s levákem, soupeřem vysokým nebo nízkým, rychlým nebo pomalým, s tvrdou rukou, chladnokrevným nebo zbrklým. Přístupem k těmto typům protivníka se zde nebudeme zabývat, podrobně je to rozvedeno ve stati “Strategie a taktika v šermu a při inscenování šermu” od mistra Kozy.
Hra čepelí jsou pouhé dotyky (poklep, tlak …), které mají za úkol zjistit jeho vlastnosti a reakce na základní podněty. Jestliže je například po zatlačení na čepel soupeřovou reakcí kavacione, svědčí to o tom, že soupeř je náchylný ustupovat, podřídit se soupeřově vůli. Je-li soupeřova reakce tvrdá svědčí to o jeho agresivním vedení boje. Nereaguje-li soupeř vůbec, jde buď o blba, nebo o velmi chladnokrevného soupeře, který dokáže své reakce v této fázi boje potlačit. Zkušený šermíř dokáže při hře čepelí své obvyklé reakce potlačit a reaguje záměrně jinak než je jeho zvykem.
Poté, co jsme hrou čepelí odhadli soupeřovy základní reakce, přecházíme k průzkumu bojem. Začneme vést boj, ovšem ne s plným nasazením. Po technicko-taktické přípravě útoku se stáhneme ještě dříve, než soupeř stihne zareagovat protiútokem. V tu chvíli však už je nucen přinejmenším zneškodnit náš útok, popřípadě přejít do vlastního protiútoku. Z tohoto se dají poznat soupeřovy reakce na konkrétní formy útoku. Ve svých útocích vždy zkoušíme více variant, ke kterým se poté opět vracíme, abychom zjistili, zda reaguje na určitý podnět stereotypně, nebo různě.
Teprve po těchto přípravných fázích následuje útok s plným nasazením, ale s dostatečnou mírou opatrnosti. Opět je třeba vyzkoušet několik různých variant útoku a poté se vrátit k již jednou nasazené možnosti. Nepodaří-li se žádný z našich útoků, je třeba zvolit taktiku vyrušování, při které falešnými útoky a akcemi rušíme plynulý chod soupeřových myšlenek a akcí. Snažíme se tak soupeře dekoncentrovat dokud se u něj nezačne projevovat únava, nebo se nezačne dopouštět chyb. Tuto taktiku samozřejmě můžeme použít jen tehdy, můžeme-li si takový nepřetržitý sled akcí dovolit z hlediska své technické a fyzické připravenosti.
Vzhledem k délce inscenovaných soubojů, které skupiny zařazují do svých programů nelze vykreslit tyto fáze boje v plném rozsahu. Přesto je alespoň v náznaku zařadíme tak, aby se tento souboj co nejvíce přiblížil dobové realitě.
Jako další a zdaleka ne poslední aspekt, na který se při tvorbě bojových scén často zapomíná je zachování jednoty místa, času a vybavení. Vždy se musíme snažit, aby skutečnosti odpovídalo místo, zbraně, kostýmy a ostatní rekvizity, se kterými boj inscenujeme. Nelze-li použít odpovídající vzhled, snažíme se, abychom dosáhli alespoň optické podobnosti. Vždy je možné použít rekvizity poněkud starší, než je doba, ve které se děj odehrává, nikdy však novější. Hrdina může pocházet z nižších vrstev a používat zbraně po předcích a kostýmy vyšlé z módy, nikdy však zbraně a kostýmy budoucnosti.
Při inscenaci hry je třeba vytvořit si časovou osu jednotlivých fází její přípravy od začátku i od konce. Především je již v prvním stádiu příprav nutné stanovit termín premiéry nebo cílový datum dokončení. Budeme-li postupovat od začátku, stádia jsou následující:
| 1. čtená zkouška | každý učínkující musí mít vlastní výtisk scénáře, ve kterém si podtrhá pouze svou vlastní postavu a její text. |
| 2. hrubé aranžmá | v prostoru jeviště si herci ujasní kdo odkud a kam jde, co při tom dělá, co má v ruce. Místo skutečných rekvizit lze použít zástupné, náhradní předměty, každá však musí být fyzicky přítomná alespoň v náhražce |
| 3. tvorba choreografií a hereckých rolí | |
| 4. choreografická zkouška | zkouška se zahrnutím choreografie jednotlivých soubojů |
| 5. kostýmová zkouška | ta by měla odhalit nedostatky ve vzhledu kostýmů. Důraz musí být položen na funkčnost kostýmu, ne na herecký výkon |
| 6. technická zkouška | zkouška osvětlení, zvuku, pyrotechnických efektů. Při této zkoušce nemusí být učínkující přítomni |
| 7. den volna | v této době si všichni dokončí poslední úpravy na výzbroji, výstroji a kostýmu |
| 8. hlavní zkouška | provádí se 1-2 krát. Zkouší se vše, co ke hře patří. V tomto stádiu se již nesmí do hry přidávat nic nového ani provádět změny ve scénáři. Zbraně a výstroj použitá na těchto zkouškách musí být použita i na premiéru. Režisér však stále může děj přerušit, popřípadě nechat některou část zopakovat. Nedoporučuje se účast diváků, maximálně lidí z oboru. |
| 9. neveřejná generálka | pouze pro úzký okruh pozvaných diváků – příbuzní, blízcí přátelé – ti, kteří umějí říci pravdu do očí. Zde jíž nelze zastavit děj, pouze jej na závěr vyhodnotit |
| 10. předpremiéra | Pozvat můžeme nekritické fandy i nepřátele |
| 11. premiéra |