Na mučidlech, (postřehy z výstavy a něco navíc)

Autor: Wolfram <(at)>, Téma: Reportáže, Zdroj: Ze Starých letopisů českých, Svoboda Praha 1980
Březan , Vydáno dne: 10. 03. 1999




Mučírny a hladomorny jsou asi místy, která se při návštěvách hradů těší asi největší popularitě, takže někdy jsou nic netušícím turistům za tyto místnosti vydávány prostory, jež měly původně zcela nevinný charakter. Vstříc veřejnosti v této poněkud morbidní zálibě vyšli organizátoři pražské výstavy věnované tortuře (Museum of Medieval Torture), tedy mučení. Samotné téma již jasně hovoří o exponátech, které byly k vidění – děsivě i celkem obyčejně vypadající nástroje, jejichž společným tématem bylo mrzačení lidí v minulosti. Pokud by jejich význam některému z návštěvníků nebyl zřejmý už z podoby, mohl se divák „poučit“ z velkého množství reprodukcí dobových dokumentů , jakými je například řád Constitutio Criminalis Theresiana, kterým osvícená Marie Terezie instruovala své úředníky, jak mají vést výslech, aby se nedopouštěli zvěrstev pro vlastní potěšení, ale “jen v zájmu případu“.

Expozice začíná celkem vesele pásy cudnosti – a to ženským i mužským, přičemž u toho druhého autoři výstavy upozorňují, že se jedná spíše o pozdější žertík vesnického kováře. Tím ale veškerá legrace končí, protože místnosti dominují exempláře, při jejichž pouhém spatření tuhne krev v žilách. Méně obvyklá je u nás tzv. inkvizitorská židle, tedy vlastně hřeby pobité křeslo, na němž byl vězeň přikurtován tak, že ostny se mu bolestivě zabodávaly do zad, nohou i rukou. Zmiňováno je například v dokumentech z Norimberku či Fegensburku, kde se používalo až do roku 1846. Podobný princip měla i tzv. norimberská panna, což bylo jakési pouzdro o velikosti člověka, které mělo uvnitř opět ostny. Ty byly rozmístěny tak, aby žádný z nich osobu uvnitř zavřenou nezranil smrtelně. Podle autorů výstavy je o ní první zmínka z roku 1515, kdy v ní byl po tři dny zavřen jistý padělatel, jenž posléze zemřel. Jiného druhu bylo mučení vodou – k tomu se používala lavice, k niž byla oběť pevně připoutána a její tělo přitom podloženo v oblasti kříže ostrým klínem. Do mučeného byla pomocí trychtýře násilím lita voda, přičemž prohnutí těla zvětšovalo jeho útrapy. Skřipec, jenž byl dalším z velkých vystavovaných nástrojů, podrobněji asi představovat netřeba.

Předmětem celkem v našich zemích známým je tzv. hruška, která se mučeným vrážela do úst, aby umlčela jejich křik. Vystavený exponát však byl mnohem rafinovanější – pomocí závitu se mohl rozevírat, takže roztahoval tělesný otvor, do něhož byl právě zaveden, což nebyla právě jenom ústa. Vedle “hrušky“ mi i palečnice (dvě destičky s hřeby spojené šrouby), jimiž se drtily klouby u prstů, připadaly celkem milosrdné. Svou jednoduchostí mě překvapily tzv. kacířské vidlice. Za tímto názvem se neskrývá nic jiného než obyčejná, asi 25 cm dlouhá dvoustranná vidlička. Jeden její konec se opřel mučenému o hrdlo a druhý o bradu – pomocí řemínku vedeného kolem krku se nástroj upevnil a utahoval. Hroty se pak zabodávaly hlouběji a hlouběji do těla, přičemž vyslýchaný měl hlavu stále v nepřirozeném záklonu. Zejména pro ženy, které byl obviněny z čarodějnictví či z uměle vyvolaného potratu, byla určena “tarantule“ – zvláštní kleště k znetvořování prsou. Stejně jednoduchá byla pila. Její použití vždy končilo smrtí. Oběť byla podobně jako prase na vesnické zabijačce pověšena za nohy na konstrukci a od rozkroku rozřezávána. Krev, která se “nalila“ do hlavy, navíc způsobila, že mučený umíral pomaleji. Naopak konstrukčně složitější byla železná bota, což byl v podstatě svěrák v podobě boty, u níž se šroubem utahovala pata. Jeden z exemplářů byl rozverně na špici opatřen rolničkou.

Vlastní kapitolu by si zasloužily nástroje, které měly souzeného pouze znehybnit. Různých pout na závlačku či na zámek bylo na výstavě hned několik druhů. Ta krutější měla z vnitřní strany navíc ostny. Zajímavý byl obojek na dlouhé tyči sloužící k vodění odsouzenců. Poetické jméno “píšťala“ získal předmět, který se skládal z obruče kolem krku a tyčky, do níž se upínaly prsty tak, že trestaný skutečně vypadal, jako by hrál na hudební nástroj. Jednalo se o lehčí formu trestu a údajně tak byli postihováni špatní hudebníci. Muzikálně zní i název “housle“. Ty jsou u nás také dobře známé, takže netřeba možná ani připomínat, že tvarem mučidlo skutečně housličky připomíná. Naopak pro mně nezvyklý byl tzv. kříž modlitby - skutečný kříž, k němuž byl jako Kristus, ovšem jen pomocí pout, připevněn mučený.

Tím se vlastně dostáváme do další části expozice, kde bylo znehybňovacích prostředků hned několik. Tyto ovšem měly za úkol člověka udržet v pozici co nejméně pohodlné. Příkladem může být tzv. kotva. Předmět ve tvaru písmene T . Do obojku v horní části oběť strčila hlavu a do otvorů na konci ramen “kotvy“ ruce. Byla tak nejen dokonale znehybněna, ale musela často celé dny protrpět v nepřirozené poloze. Takový nástroj se zachoval např. v mučírně hradu Kwidzín v Polsku, který patřil řádu německých rytířů. Na podobném principu byly založeny i jiné předměty, které nutily na dlouhou dobu mučeného setrvat v kozelci.

U masivní mříže mě napadlo hned několik využití, ale popisek mě poučil, že k ní byli přivazováni vyslýchaní a pak nořeni do kotle s vodou, pod nímž byl rozdělán oheň. U ostrého jehlanu jsem však hned věděl, “která bije“. O narážení na kůl jsem se dočetl již v literatuře o Drákulovi a toto bylo něco podobného. S tím rozdílem, že jehlan neprošel tělem, ale osoba podezíraná z čarodějnictví na něm seděla tak dlouho, dokud se nepřiznala. V Čechách něčím podobným byl tzv. osel( naostřené prkno na podstavci). Na podobném jehlanu roku 1673 v Bormiu skončila po čtyřech měsících mučení jakási Maddalena Lazariová. Soud jí “předepsal“ patnáctihodinové sezení, z čehož vydržela hodiny tři, než se přiznala a mohla být “humánně“ setnuta. I další exemplář – obyčejné kolo – asi čeští návštěvníci hned poznali. Lámání kolem byl trest poměrně hojně rozšířený pro těžké kriminální delikventy. Pro ty, kteří o něm slyší prvně, upřesňuji, že na tělo odsouzeného (tedy nikoliv vyslýchaného) kat několikrát hodil kolo od selského vozu a zpřerážel mu tak končetiny. Poté byl popravovaný do kola vpleten a “vystaven“ jako odstrašující případ.

Ze severního Německa pocházel “drtič hlavy“, což vlastně nebylo nic jiného než zvětšený louskáček na ořechy. Závit se utahoval tak dlouho, dokud se vyslýchaný nepřiznal.

Z nástrojů, které neměly působit “jen“ utrpení, ale odsouzeného zbavit rovnou života zde byla tradiční sekera a špalek s kruhy pro přenášení. Poměrně malá velikost ve mně však vyvolala pochybnosti, zda jde o originál. Španělské popravnictví zde pak bylo zastoupeno garrottou, která se používala ještě ve 20.století. V podstatě se jedná o kůl se sedátkem a obručí kolem krku, která se utahovala tak dlouho, dokud se popravovaný nezadusil. Jiná varianta šroubem lámala vaz.

Vedle tohoto vynálezu pak všechny ostatní exponáty vypadaly takřka neškodně. Nejbrutálnější byla asi vidlice s krátkými hroty, která sloužila k tzv. španělskému lechtání, tedy k trhání masa. Celokovový sekáček, ne nepodobným těm kuchyňským, zase sloužil k usekávání prstů. Pod názvem “železný bryndák“ se skrýval obojek se štítkem přes ústa a výčnělkem, který měl umlčet mučeného. Skoro zábavné pak byly kovové masky hanby s vyplazeným jazykem, jež se nasazovaly klevetnicím.

Jakkoliv byly exponáty jistě atraktivní, dočkal jsem se několika zklamání. Výstava byla koncipována zřejmě v zahraničí , takže zde scházely české exponáty. Určitě zajímavé by byly popravčí meče, kterých je po lokálních muzeích hned několik a na výstavě scházely zcela. Také mě překvapilo, že zde nebyl žádný exemplář klasické tzv. španělské boty, která se upevňovala na holeň. Zahraniční provenience byla znát i na popiscích. Budiž přičteno českým organizátorům k dobru, že k exponátům základní texty v češtině vůbec dali, ale mohli si ověřit v některých případech českou terminologii (např. drtiče palců jsou palečnice).


španělská bota

přiložení španělské boty

palečnice

přiložení palečnic

formy hrdelních trestů

amputace nohy není mučení, ale "léčitelský melouch" kata

Celkově mě však výstava nezklamala – tušil jsem, že jdu na akci určenou pro cizince a téhož se mi také dostalo. Pokud vám mnou nabídnutý popis nestačí a chcete se přesvědčit na vlastní oči, připravte si stovku na vstupné a smiřte se s tím, že budete asi jediní, kteří budou v expozici hovořit česky, protože já jsem tam potkal Němce, Rusy, Poláky, ale krajana žádného. Co byste také čekali v Karlově ulici (Colloredo-Mansfeldský palác), kousek od Karlova mostu.

Jak jsem již napsal, výstava zřejmě vznikla v zahraničí. Abych nevzbudil dojem, že se mučilo a popravovalo pouze mimo území Koruny české, přikládám po vzoru současných policejních bulletinů pár více či méně veselých příběhů namátkou vybraných z českých kronik:

Tři bratři na šibenici (1416)
Toho roku, ale i předtím a později, Tista z Přimdy působil veliké škody městům a majetku krále Václava. Podkomoří pan Jan z Lestkova v masopustní úterý (3. března) náhle udeřil na ty, kteří v městečku pod hradem Přimdou v noci hráli kostky, pochytal jich něco přes třicet a pobral mnoho koní; o ty se rozdělil a vězně přivedl pan Jan do Prahy. Všechny je pověsil v Praze na šibenici; byli mezi nimi tři rodní bratři, úplně podobní jeden druhému, ani těm neodpustil.
(Letopisy)

Skákající hlava, krev a střelný prach (1419).
A jednou zase pochytali lidi a přivezli je do Kutné Hory. Navečer je stínali a házeli do šachty; když usekli hlavu jednomu ubožákovi, jeho hlava, jak tak skákala po zemi, třikrát za sebou pravila: “Krev boží! Krev boží! Krev boží!“Ale Jan Švihovský takto přikazoval ty lidi mučiti: přikázal přivázat nebohého křesťánka k prknu a nasypat mu do hrdla střelný prach; pak ten prach zapáliti a ten prach prolétl všemi střevy, až vyletěl zadkem ven.
(Letopisy)

Mučen až k přetržení (1480)
Brzy nato, v pondělí po sv. Vavřinci (14. srpna) byla na králův rozkaz zatčena řada staroměstských: zámečník Kulhánek, výrobce měšců Prokop, platnéř Popel, Jíra Hrstník a řada dalších. Byli zavřeni na radnici. V pondělí před Povýšením sv. Kříže (11. září) je nekřesťansky mučili, jako by to byli nějací vrazi nebo zrádci. Zvláště pekaře Švejnohu, Němce, krutě mučili a pálili a pak ho na skřipci natahovali tak, až ho přetrhli. Jeho tělo vynesli zahalené a nikdo se na ně nesměl podívat, manželce zakázali, aby ho oplakávala. Žáci ho odnesli ke sv. Ondřeji a přitom mu slavnostně vyzváněli z Týnského chrámu. On i ostatní mučení nevěděli o ničem, na co se jich při výslechu ptali, protože byli nevinní a lhát se jim nechtělo.
(Letopisy)

Sťatý, zazděná a za živa pohřbená (1507)
Téhož roku před samými vánocemi dal pan Mikuláš Trčka z Lichtenburka stít nějakého Šanovce, člověka stavu rytířského, který byl u něho ve službě, a za živa pohřbít bábu, která sloužila paní Trčkové; svou manželku dal zazdít. Říká se, že spolu cizoložili a ta bába je dala dohromady.
(Letopisy)

Utekl i s kůlem (1512)
Na tomto sněmu odsoudili zemští páni dva bratry Chlevce, osoby rytířského stavu, k trestu naražení na kůl, protože vraždili na cestách; z těhotné ženy vykuchali dítě a před matčinýma očima mu vyřízli srdce. Jejich Otčím Kundrát pro ně žádal smrt. Jeden z nich byl při popravě za chvíli mrtev, ale druhý byl celý den ještě živý a mluvil. Kůl mu vylezl ven zády a kat jej z něho dvakrát musel vytahovat. Když do něho vráželi kůl potřetí, řekl mu odsouzenec, že ten kůl do něho špatně leze. Když ho pak znovu s kůlem vyzdvihli (stál tu veliký zástup lidí, kteří se na něho dívali až do večera), prosil pro Boha, Matku boží a pro všechny svaté, aby se nad ním někdo slitoval a přeřezal mu provazy na rukou, aby si mohl pomoci sám, ale nikdo se neodvážil ze strachu před trestem, V noci se s ním kůl zlomil až u samého zadku a on s ním šel z Pohořelce až na Hradčany, kde ho našli ležet na hnoji u Tandorfarova domu vedle sv. Benedikta...
(Letopisy)

Vyloupané oči (1513)
Téhož roku na sv. Juliánu (16. února), to jest první středu po postu, vyvedli z židovského města jednoho žida na břeh a tam mu kat vyřízl jazyk a vyloupal oči, protože v hádce bodl jiného žida nožem a ten z toho umřel.
(Letopisy)

Vpleten do kola (1514)
V úterý před sv. Tomášem (19 prosince) vyvedli ze Starého Města vraha, nějakého Knapa, který v jednom průchozím domě uškrtil provazem starší ženu. Vedli ho k šibenici a tam ho kat vpletl do kola a přitom mu zlámal všechny hnáty.
(Letopisy)

Nemravní mniši (1524)
Téhož roku v pátek před Hromnicemi (29.ledna) přivezli do Prahy dva kněze přikované v palečnicích a dali je do vězení v dolejším městě, protože nežili řádným životem. Jednoho mučili a pak ho měli vést na popravu, ale na žádost některých ho popravili na radnici. Oba byli původně mniši, pak přestoupili ke straně podobojí, ale byli ještě větší lotři než v klášteře.
(Letopisy)

“Užralstvím“ k sebevraždě (1563)
4. dne měsíce julii, jenž bylo v neděli památky sv. Prokopa, Vojtěch Hultzšporer, ouředník novohradský, držel s knězem farářem procesí s kříži od Stropnice. A tu když skrze městečko šli, několik tovaryšů bednářských prostopášný povyk a tanec jen v poctivicích a kabátcích s vykřikováním a vejskáním, užralí byvše, vedli, žádnýho nešanujíce. Oředník rychtáři poručil je do potrestání vzíti. Jeden z nich poslušenství zachovati nechtěl, takže jej sotva do trestání připravil, však do klády dáti nemohl, než dal mu okolo nohy řetěz k trámu přivázaný. A jiných sedm s ním sedělo a sem i tam chodili. V tom týž tovaryš bednářský na ten řetěz mezi nimi všechněmi, že žádný neviděl, ani řetězů neslyšel, oběsil se, ježto mu nebylo než o některů hodinu činiti a seděti.
(Březan)

Písař nemrava (1604)
Maji 1. přede dnem Načelek (Pavel Sedlčanský, řečený Načelek, písař rožmberský) zastižen na zámku Třeboni s kurvou; u něho byla přes noc, přinesši mu, jak on pravil, listy u večír. Byly mu klíče od zámku svěřeny. On kurvě ráno je dal, aby sobě otevřela, a tu jest jata a do vězení dána. Načelkovi bez trestání to prošlo. Bůh se do času na všecko dívá.
(Březan)

Kolomaz za rouhání (1607)
12. dne téhož měsíce (ledna) rychtář z městečka Leděnic tři lžíce kolomasti rozhřité a ztemperované s máslem za hrdlo stáv v kruhu před rathauzem třeboňským, snísti musel; však nejprv ouřad rychtéřský od něho vzat. Říkají mu Bartoloměj Mácha. To se takto stalo, že nějaký Havel Tkadlec, byv u něho na rychtě, když zvoněno k modlení, kleknuv týž Tkadlec, nahlas modlil se, hromoval, mu řka: “Aby tě s tím modlením hrom zabil!“ Z té příčiny donešev byv před vrchnost, musil Mácha kolomasti okusiti.
(Březan)