Doba husitská patří v české historii bezesporu významnému období, které mělo vliv na naše i evropské dějiny. Výklad událostí této epochy v dějepise škol zanechal v mnohých přesvědčení, že tu na jedné straně byli hodní, neohrožení, čestní a po všech stránkách kladní husitští kazatelé, bojovníci a vojevůdci a na straně druhé zlý a podlý král Zikmund, katolická církev, křižáci, šlechta a všichni kdo k nim patřili. A toto černobílé vidění tohoto problému v naší středověké historii zůstalo. V letošním roce vyšla v pražském nakladatelství Michal Zítko - Otakar II. kniha Jana Bauera - Husitské války podvržená legenda. Jak již tento autor v úvodu píše, "husité bývají v nejčastějších výkladech líčeni jako ryzí vlastenci, neohrožení zastánci pravdy a spravedlnosti, mstitelé vykořisťovaných nebo dokonce jako středověcí demokraté, případně prvotní komunisté, kteří chtěli svrhnout feudální řád a nastolit beztřídní ráj na zemi. Národovci 19. století v souladu se svým vlastním smýšlením spatřovali v tehdejším vyhánění Němců z Prahy, Kutné Hory a z Čech vůbec největší úspěch své doby. Ve skutečnosti nešlo o Němce ve smyslu národním, ale o německy hovořící bohatou měšťanskou vrstvu, která byla v dobách kolonizace ve 13. století povolána Přemyslovci do Čech pro své řemeslné dovednosti a kvalifikaci a nyní se odmítla zříci katolického vyznání". Tolik pár slov autora. Samotné pojednání té doby se skládá ze čtyř kapitol: Jan Hus, Jan Žižka, Prokop Holý a Jan Roháč. Kniha vnáší světlo do událostí doby zcela jinak, než ji zná generace, odkojená zejména marxistickým výkladem této doby. Autor poutavou formou, která je přístupná širokému čtenářskému obecenstvu, hovoří například o úloze Jana Husa v procesu vzniku husitské revoluce, objasňuje situaci na Karlově univerzitě, či se dotýká tématu vztahu Zikmunda Lucemburského k Janu Husovi a jeho skutečné role při procesu v Kostnici. Jan Bauer též poukazuje na to, že mezi upálením mistra Jana Husa a vypuknutím husitské revoluce uběhly čtyři roky, za nichž se cosi důležitého dělo. V druhé kapitole m.j. dozvídáme, že Jan Žižka byl v minulosti lapkou, nebo to že tolik opěvované bitvy u Sudoměře, na Vítkově, u Kutné Hory a jinde byly ve skutečnosti jen drobnými šarvátkami a že jedinou skutečnou velkou bitvou, kterou Žižka jako velitel husitských vojsk vyhrál, byla u Malešova. I zde se autor dotýká dalších "nepříjemných" témat, jako např. masakrování zajatců husity po vyhraných vojenských střetnutích či masakrování (upalování) civilních obyvatel, apod. V rámci objektivity ovšem uvádí, že rabování vesnic, hradů a měst a vraždění se účastnila i vojska katolická. Zajímavé údaje jsou i na téma tolik proklamované "rovnosti" mezi husity či tématu příčiny úmrtí Jana Žižky. V další kapitole popisuje Jan Bauer události až do bitvy u Lipan. Trochu jiné světlo vrhá na tzv. spanilé jízdy, jimiž měli husité šířit svoji ideu i za hranicemi království, i když ve skutečnosti se jednalo zejména o loupežné nájezdy, jelikož Čechy a Morava byly již tak vydrancovány a hospodářsky zruinovány, že nebylo kde brát. Též se zabývá vztahy mezi jednotlivými skupinami husitů, jejich vzájemnými šarvátkami, otázku pokládá i v případě průběhu bitvy u Lipan a jejích následků. Poslední kapitola, které vévodí postava Jana Roháče, popisuje mimo jiné tzv. obléhání a dobývání hradu Sion, který ve skutečnosti obléhán a dobýván nebyl, a který téměř bez boje bleskurychle obsadili až Uhrové. Popisovat stručně všechna uvedená témata, z nichž jsem uvedl jen několik, by byla prací na několik stran. Je třeba objektivně konstatovat, že autor knihy se rozhodně nesnižuje k tomu, aby dělal z toho, co známe jako černé, bílé, a z toho, co nám bylo předkládáno jako bílé, černé. Snaží se jen populární formou vnést nové náhledy na různé události té doby, poukázat na některá zatajovaná či neznámá fakta a rozbořit nám vštěpované mýty a legendy.