Velesova kniha, aneb o věrozvěstech a jednom padělku

Patří k základnímu vzdělání vědět, že Češi a také všichni ostatní Slované vděčí za své první písmo i knihy dvěma bratřím, soluňským rodákům Konstantinovi, nazývaného zpravidla jeho později přijatým řeholním jménem Cyril, a Metodějovi. Pro ty zapomětlivější připomeneme, že roku 862 se velkomoravský kníže Rastislav obrátil s prosbou o vyslání učitelů křesťanské víry znalých slovanského jazyka na byzantského císaře Michaela III., který se rozhodl Rastislavově prosbě vyhovět a daným misijním úkolem pověřil oba bratry. Ti se o rok později vydávají na Velkou Moravu a přinášejí s sebou nejpotřebnější liturgické knihy, přeložené do slovanského jazyka a psané novým originálním písmem – hlaholicí.

Hlaholice a kyrilice s číselnými hodnotami a názvy

O životě a díle Cyrila a Metoděje a o Velkomoravském knížectví se vůbec dovídáme především ze starých písemných pramenů, jichž se dochovalo několik stovek. Kromě těch slovanských to jsou památky latinské, řecké, ale nechybějí ani texty arabské, perské, nebo arménské. Jedná se o kroniky, právní dokumenty, liturgické texty, geografická díla, životopisy a jiné písemnosti. Jen malá část z nich se ovšem věnuje životu Cyrila a Metoděje a Velké Moravě bezprostředně, většina obsahuje jen okrajová svědectví. 1/

Při popisování starých dějů však historické prameny často nebývají jednotné. Vyskytují se v nich rozpory, jejichž řešení bývá pro pozdější badatele těžkým oříškem a důvodem toho, že ve svých závěrech se historikové nejednou rozcházejí. Tomuto osudu se nevyhnula ani problematika cyrilometodějská, a to dokonce ani v tak klíčovém bodě, jako je prvenství Cyrila a Metoděje ve vytvoření slovanské abecedy.

V jednom z nejdůležitějších cyrilometodějských pramenů, tzv. Životě Konstantinově, staroslověnské památce vzniklé patrně záhy po Cyrilově smrti v roce 869 (uvažuje se o tom, že jejím autorem mohl být sám Metoděj) se píše o tom, že v roce 860 byl Konstantin členem poselstva, které bylo vysláno byzantským císařem k Chazarům, žijícím na severním pobřeží Černého moře. Poselstvo se cestou zastavilo na Krymu ve městě Chersones (dnešní Sevastopol). Zde prý Konstantin nalezl knihy psané “rus´kymi pis´meny“ a porozuměl jejich jazyku. Nabízí se tak lákavá domněnka, že šlo o jakési staroruské knihy, a že Konstantin se v nich za krátkou dobu naučil číst proto, že byly psány jazykem slovanským, velice tehdy blízkým slovanskému nářečí z okolí Soluně, které Konstantin ovládal. Potvrzením této domněnky se může jevit i to, že Konstantin s Metodějem ve velice krátké době zvládli obtížný úkol sestavení slovanské abecedy a vytvoření prvních překladů – žádné nové písmo nepotřebovali sestavovat, použili to, jakým byly psány ony domnělé staroruské knihy.

Kyrilský rukopis Života Konstantina Filozofa, XV. století

Jakkoliv však na první pohled vše logicky zapadá, lze proti této hypotéze vznést závažné námitky: jednak není pravděpodobné, že existovalo staroruské písemnictví. Nejen že se z něj nic nedochovalo, ale neobjevila se o něm žádná zmínka s výjimkou uvedené památky. Navíc nelze výraz “Rus“ pro tuto dobu nelze spojovat se slovanským etnikem. Autor nejstarší ruské kroniky, kyjevský letopisec Nestor, zcela jednoznačně označuje slovem “Rus“ příslušníky varjažského kmene, kteří v 9. století pronikli na území východních Slovanů a sehráli určitou roli při utváření prvního východoslovanského státu, který je dnes nazýván Kyjevskou Rusí. Rovněž slova o tom, že Konstantin ve velmi krátké době porozuměl jazyku oněch knih, není důkazem toho, že šlo o texty slovanské. Je třeba si uvědomit, jaké povolání zastával: byl učitelem a knihovníkem školy při katedrále sv. Sofie. Ve srovnání s dneškem by se dalo říci, že byl čímsi jako vysokoškolským profesorem a ředitelem univerzitní knihovny, tedy člověkem velice vzdělaný, zejména pak erudovaným a talentovaným filologem. Je tedy docela možné, že jazyk oněch knih mu nebyl tak úplně neznámý, že se s ním setkal při svých filologických studiích již dříve. Podobně se dá soudit, že Konstantina – rodáka z dvojjazyčné Soluně – již dříve zaujala myšlenka možností písemného záznamu slovanského jazyka a že k určitým pokusům o sestavení slovanské abecedy mohlo dojít už před příchodem Rastislavova poselstva, takže Konstantin po výzvě Michaela III. Pouze urychleně dovedl do konce práci započatou již dříve.

Jak si ale poradit v takovém případě s výrazem “rus´kymi pis´meny“? Svou roli zde patrně hraje skutečnost, že nejstarší dochovaný opis Života Konstantinova se zachoval až z 15. století, zatímco původní text, tzv. protograf, vznikl zhruba o 600 let dříve. Během této doby byl Život Konstantinův mnohokrát přepisován celými generacemi písařů, kteří – při vší úctě k jejich práci – byli lidé omylní, dopouštěli se, ať už z nepozornosti nebo neznalosti dávno zaniklých reálií, písařských omylů. Proto se někteří badatelé domnívají, že v původním textu místo “rus´skymi“, což v nejstarší cyrilské grafice bylo psáno „rous´skymi“, došlo k záměně písmen a že v protografu stálo „ros´skymi pis´meny“. Šlo by v tomto případě o knihy Rosů, germánského kmene, který se následkem migrací ocitl ze severní Evropy na severním pobřeží Černého moře, kde je jeho existence potvrzena řadou pramenů. Díky biskupu Wulfilovi měly germánské národnosti už od 4. století k dispozici gótský překlad bible, takže ony chersonské knihy mohly být jedním z jejích pozdějších opisů.

Další vysvětlení předpokládá písařský omyl poněkud jiného druhu – že při pozdějším opisování byla prohozena písmena “r“ a “s“ , takže původní výraz zněl “sur´skými pis´meny a šlo by o knihy syrské /určitá podoba písmene“u“ měla platnost také hlásky “y“/.

Je tedy možno uvést velmi závažné argumenty, jež teorii o existenci slovanského písemnictví v předcyrilské době zpochybňují, a v současnosti je jen málo odborníků, kteří podobnou možnost připouštějí. Můžeme tedy dát za pravdu bulharskému mnichovi Chrabrovi, který již ve svém díle „Skazanii o pis´menach“ v 10. století napsal: “Slované dříve /tj. před Cyrilem a Metodějem – pozn. aut./ neměli knihy ani písmo, ale čítali a hádali pomocí črt a vrubů, neboť byli pohané“. 2/

Snaha prosadit myšlenku, že u Slovanů existovalo písemnictví ještě před Cyrilem a Metodějem, tím však nekončí. V době zcela nedávné vyvolala v ruské veřejnosti neobyčejný zájem publikace s názvem “Velesova kniga“, která se v krátké době dočkala dvou vydání. 3/ Kniha obsahuje texty údajných pohanských letopisů z doby před 9. stoletím, jak byly zapsány novgorodskými žreci, a rozsáhlé komentáře k nim.

V knize je uvedeno, že v době občanské války oddíl bělogvardějců kdesi nedaleko Charkova obsadil venkovskou šlechtickou usedlost, kterou krátce před tím vydrancovaly jednotky rudých. Jeden z bílých, plukovník F.A. Izenbek, nalezl zde na podlaze zdevastované knihovny několik desítek dřevěných destiček, na nichž byl dosud neznámými písmeny vyryt jakýsi text. Izenbek si uvědomil možnou hodnotu nálezu, a tak destičky vzal s sebou nejen z usedlosti, kterou jeho oddíl musel krátce na to opustit, ale i tehdy, když odcházel z revolucí zmítaného Ruska do exilu. Usadil se v Bruselu a zde v roce 1941 umírá.

Spolu s ním mizí záhadným způsobem ze světa i destičky – nikdo je v pozdější době už neviděl. Ještě před svou smrtí však Izenbek upozornil údajně na nález některé představitele ruské kulturní emigrace a spolu s jejich pomocí pořídil opis destiček a snad i některé fotosnímky. A tak v letech 1957 – 1959 v emigrantském časopisu “Žar-ptica“ (Pták Ohnivák), který vznikl v San Francisku, vychází na pokračování text vyrytý do oněch záhadných destiček, pro něž se ujal název “Velesova kniha“. Rozluštit jej nebyl příliš velký problém – grafické znaky, jimiž byl zaznamenán, měly dosti blízko k azbuce. Knižního vydání a komentářů se text dočkal 1966 ve Winnipegu 4/ a posléze v 90. letech v Moskvě. Mezitím mu byly věnovány některé studie v tisku.

Pro laickou veřejnost se stala Velesova kniha překvapujícím objevem. Pro odborníka bylo však překvapujícím něco jiného: jak snadno může být veřejností, a to i jejími kulturními kruhy, přijat primitivní a zcela nedůvěryhodný padělek.

Velesova kniha je údajně psána jazykem východních Slovanů z doby před 9.stoletím, upraveným pro pohanské liturgické obřady. Vydavatelé knihy v jednom z komentářů uvádějí, že původnost tohoto jazyka nelze zpochybnit, protože jednak nevíme, jak jazyk východních Slovanů v této době vypadal /nejstarší texty vzniklé na Rusi se zachovaly až z 11. století/, jednak tento jazyk jako jazyk kultovní měl své zvláštní vyjadřovací prostředky a zvláštní pravidla jejich užívání. V obou případech však pouze dávají najevo svou neodbornost.

Už od dob Josefa Dobrovského, tedy více než 170 let, se nejen u nás, ale i v ostatních slovanských i neslovanských zemích, úspěšně rozvíjí vědní obor zvaný slovanská srovnávací jazykověda, díky němuž jsme schopni rekonstruovat jazyk, který užívali Slované ještě před vznikem slovanského písemnictví a před rozdělením na jednotlivé slovanské národnosti. Moderní práce v této oblasti 5/ dokážou poměrně přesně určit podobu konkrétních jazykových jevů pro určité století. Otázka, jakou podobu mohl či nemohl mít ten který jazykový jev v době před 9. stoletím, není tedy dnes už problém. Obdobně je tomu i s tvrzením o zvláštním charakteru kultovního jazyka. Ano, tato podoba jazyka skutečně může mít své zvláštní rysy. Měla je např. i staroslověnština, jazyk, ve kterém byly pořízeny cyrilometodějské překlady bohoslužebných knih užívaný jako jazyk liturgický mnohde i po mnoho dalších století. Byl to způsob vyjadřování v řadě ohledů uměle upravený a konzervativní, uchovávající často po dlouhou dobu jevy, které v živém jazyce dávno zanikly. I takový jazyk však uchovává základní systém, z něhož byl odvozen, a nepředbíhá vývoj, leda snad pod vlivem cizího vyspělého vlivu, jako tomu bylo právě v případě staroslověnské slovní zásoby a větné stavby pod vlivem řečtiny.

S tím vším je však Velesova kniha v příkrém rozporu. Tvoří ji jakýsi amalgam z různých slovanských jazyků v různých obdobích, což prozrazuje, že autor měl určité částečné povědomí o slovanských jazycích a o staroslověnštině v její rusifikované podobě. To druhé měl ovšem každý, kdo v předrevolučním Rusku chodil na náboženství nebo do kostela. A tak v textu nalézáme jevy, které se na území východních Slovanů mohly objevit až s příchodem staroslověnštiny v souvislosti s přijetím křesťanství na konci 10. století, ale i značně později při různých změnách v jazyce. Některé jevy se pak nemohly objevit v řeči východních Slovanů nikdy – vznikly na jiném slovanském území a na Rus nikdy nepronikly.

Ukázka písma z Velesovy knihy

Tak tedy padělek. Ale jak a proč vznikl? Jisté skutečnosti zde umožňují vyslovit domněnku, že celá historie nálezu destiček je vymyšlená a slouží jen k zakrytí skutečných okolností, za jakých Velesova kniha vznikla. Již zde byla zmínka o hypotéze založené na “ruských písmenech“, s nimiž se setkáváme v Životě Konstantinově. Není bez zajímavosti, že právě v 50. letech, tedy ve stejném období, kdy text Velesovy knihy je publikován poprvé, byla tato teorie v Rusku široce přijímána a dojmu, že odráží skutečnost, podlehl na čas i nejvýznamnější ruský lingvista V.V. Vinogradov. 6/ Víme tedy už také, že hlavní slabinou této hypotézy bylo to, že se nikde, ani ve zlomku, ani v pozdějším opisu, text oněch chersonských knih nedochoval. Snaha podpořit lákavou teorii o existenci staroruského písemnictví již v době předcyrilometodějské chybějícím konkrétním materiálem mohla tedy být velice silným popudem k vytvoření falzifikátu – ostatně obdobný způsob uvažování vedl ke vzniku snad všech literárních padělků.

Padělatelé však mohli být ke své činnosti inspirováni ještě jedním faktorem. V roce 1951 a následujících letech byly při vykopávkách na území starého Novgorodu objeveny staré texty na březové kůře. Sama existence textů na takovém materiálu nebyla překvapením – zmínky o tom, že se na staré Rusi březové kůry používalo jako materiálu ke psaní /v případě méně závažných textů a sdělení většinou soukromého rázu/, jsou v různých jiných pramenech obsaženy, ale autentický materiál dosud k dispozici nebyl. A tak tedy to, co existovalo jen v nejasných představách, nabylo reálné podoby. S pokračujícími vykopávkami se počet nalezených listin zvětšoval, až dosáhl počtu několik set.

Pokud se tedy najednou a neočekávaně objevil jeden druh písemných památek, o nichž zatím existovaly jen nejasné zmínky, proč by se nemohl objevit i jiný, jenž je také jen v neurčitých obrysech zmiňován – takové zřejmě bylo uvažování amatérských nadšenců, kteří se rozhodli napomoci líbivé myšlence falšováním.

Z rozboru textu Velesovy knihy však vyplývá, že texty na březové kůře nebyly pro padělatele jen obecnou motivací, ale i v některých případech návodem ke konkrétním postupům při sestavování textu. Jazyk březových listin totiž odhalil některé zvláštnosti starého novgorodského nářečí a způsobu užívání grafiky. Tyto poznatky byly padělateli využity tak, aby jimi sestavený text vykazoval již prokázané rysy jazyka starého Novgorodu. Neuvědomili si však jedno: že rysy obsažené v březových listinách pocházejí v naprosté většině až z pozdějšího období (a to až po 12. století), kdy jazyk východních Slovanů prodělal dosti rozsáhlou přestavbu následkem tzv. zániku jerů, a jejich existenci v době před 9. stoletím lze vyloučit. Důkaz pravosti textu se tak obrátil ve svůj pravý opak.

Je velice pravděpodobné, že pozoruhodné Izenbekovy destičky nikdy neexistovaly /snímek jedné z nich, který existuje je zřejmě opět pozdější podvrh/ a že vznik Velesovy knihy spadá do 50.let našeho století. Zbývá vlastně jen otázka, kdo se podílel na tvorbě padělku, k jakým kruhům falzifikátoři patřili, ale ta už není příliš důležitá – ať to byl kdokoliv, šlo o neodborníky, které spojovala nezodpovědnost vůči historické skutečnosti.