Doba husitská provokovala lid národa českého již odpradávna. Hodnocení této kapitoly dějin bylo snad nejvíce kontroverzní ze všech. Zejména zneužívání někdejších ideálů pro novodobé ideologie vneslo mnoho zmatků a polopravd do již tak pověrami zkoušené doby dávno zašlé.
Nechceme se zde věnovat podrobnému líčení historických událostí, ale v nepravidelném seriálu se ve stručnosti seznámíme nejen s některými osobnostmi konce XIV. a počátku XV. století, ale nahlédneme do husitských zbrojnic, poznáme některá místa, města a hrady mající přímí vztah k tehdejšímu dění, případně poznáme další zajímavosti.
Naším cílem není zde vytvářet nějakou obrovskou kroniku, a tak nás nesmí překvapit, že první díl není věnován ani tíživému životu poddaných ve XIV. století, ani hýřivému životu některých církevních hodnostářů či životopisu Jana Husa, byť se k mnohému ještě vrátíme. Začínáme jednou velmi často zmiňovanou osobností, o které toho však věru až tak moc nevíme.
Jan Roháč z Dubé
Jan Roháč z Dubé a ze Siona patřil k větvi Benešovců, k pánům z Dubé. V roce 1397 bojuje Roháč pro krále Václava IV. proti odbojnému panstvu. Od počátku roku 1420 stojí již bok po boku Janu Žižkovi a po dobytí Lomnice n.L. je zde ustanoven hejtmanem. Po smrti nekompromisního předního hejtmana táborského Mikuláše z Husi stane spolu s Žižkou, Chvalem a Zbyňkem z Buchcova jako hejtman táborský. Po založení Menšího Tábora ve východních Čechách v dubnu 1423 (pozdější svaz Sirotčí) se Roháč ocitá hned na druhém místě za Žižkou. Významný je i jeho bratr (?) Ondřej z Dubé, snad zeť Žižkův. Roháč se stal i sirotčím hejtmanem v Čáslavi.
Od této doby, tedy asi od roku 1427, je o něm málo slyšet - stáhl se do ústraní. Až v roce 1434 vystupuje Roháč opět jako voják do dějin, když jest Prokopovi Velikému zle a volá své přátele do zbraně v předvečer bitvy lipanské. Jako jeden z velitelů bojuje až do svého zajetí, ze kterého je propuštěn o rok později. Nenechává se uspokojit dary od Zikmunda jako Čapek ze Sán či Jakoubek z Vřesovic a stojí téměř osamocen proti císaři, kterému ze svého hradu vyhlašuje zoufalý boj. Do čela proti Roháčovi je postaven Ptáček z Pirkštejna, jeho synovec... Zikmund prý slíbil Ptáčkovi, že Roháč dostane milost, ale slib nebyl dodržen. Po několikaměsíčním symbolickém obležení nevelkého hradu Sion (založeného až v polovině dvacátých let XV. století) jsou obléhatelé "donuceni" příchodem uherského vojevůdce Michala Országa opravdu zaútočit. Nepřipravený Roháč se svou stovkou obránců pak velmi rychle ztratil možnost hrad uhájit.
O obléhání hradu Sion bylo také napsáno mnoho řádků. Smutné je, že i samotné informace o tom, zda měl hrad vlastní zdroj vody se rozcházejí. Bez ohledu na to, vydržel Jan Roháč názorově pevný až do své kruté smrti, kterou po mučení, při němž někdejšímu husitskému hejtmanovi vyhřezávají střeva, přineslo oběšení v září roku 1437. Otázkou zůstává, zda bylo v mysli Roháčově větším zdrojem pevné vůle náboženské přesvědčení husitské či prostý odpor k Zikmundovi Lucemburskému. Roli sehrály určitě oba faktory, kdy zejména první býval často podceňován a opomíjen, či naopak příliš zvýrazněn.
Mnohým z dosud zdráhajících českých pánů došla trpělivost a docházelo k organizování odporu vůči panovníkovi, který nelehkou situaci proti rostoucímu hnutí řešil útěkem ze země. Počátkem prosince roku 1437 však svou životní pouť dokonal ve Znojmě.
