Kapitoly z dob husitských II., Mikuláš Biskupec z Pelhřimova (kolem 1380 - okolo 1459)

V dnešní druhé stati o dějinách husitských se seznámíme z nepříliš známou osobností, která je však velmi klíčová. Je to táborský senior Mikuláš z Pelhřimova. Svým učením předstihl z hlediska reformace církve svou dobu a je smutné, že je tolik opomíjený, byť pro pochopení Táborů zcela nezbytný.

Nejvýznamnější teolog táborského husitství přichází s nejnižším svěcením z rodného Pelhřimova k vyššímu studiu universitnímu do Prahy, kde roku 1409 získává hodnost bakaláře svobodných umění, když už od 1406 je věrným přítelem Husovým. V roce 1415 přijal po svém kněžském vysvěcení místo faráře v Kondraci pod Blaníkem. S Václavem Korandou měl polemiku o dovolenosti lidové války v roce 1419. Byl jedním z prvních kněžích na Táboře, ve kterém stále výrazněji vystupoval do čela. Tehdy se Tábor zřetelně začínal štěpit na radikály představované Martinem Húskou a jeho druhy Petrem Kánišem, Janem Bydlinským, Bartošem, Mikulášem Slapým a Trsáčkem. Mírnější křídlo tvořili vedle Biskupce například kněží Jan z Jičína, Prokop Holý, Štěpán Pacovský, Chřenovský, Filip, Abrahám, spolu s měšťanskou opozicí s Janem Žižkou.

Mikuláš Biskupec zůstal vždy velmi stálý ve svém přesvědčení a neváhal se postavit i proti Žižkovi, když ten někdy zašel příliš doprava. Jeho cílem bylo vždy "tvrdě napadnout antikristův podvod a jeho svodné přetvářky." Na všech jednáních vystupoval ve věcech víry zcela nekompromisně, zachovával si však skromnost a nepůsobil ani dogmaticky. V letech 1425-26 napsal rozsáhlé výkladové dílo na biblickou knihu Zjevení Janovo. Odmítal vyděračství vrchnosti, bohatství plynoucí z vykořisťování druhého a bojoval proti nebezpečí zrady na původním programu husitském, jež hrozilo i Táboru jednak proto, že se zatím příliš poměštil, jednak proto, že v něm nabyl vojensky převahu živel šlechtický, o němž Mikuláš z Pelhřimova téměř prorocky odhadl, že "dokud štěstěna přeje zbraním Táborů, jdou tito plni nezměrné přetvářky s Tábority, avšak v čase nebezpečí je budou kacéřovat a bojovat proti nim." Právě Biskupec nekompromisně prosadil na chebském jednání se zástupci koncilu, že rozhodčím může být jen zákon Boží, obyčej Kristův, apoštolů a církve prvotní.

20. ledna 1433 obhajoval v Basileji čtvrtý článek pražský a jeho obhajoba byla plná napomenutí církvi, její hierarchii, mnichům a věřícím. Později v letech 1435-39 sepsal rozsáhlou postilu na evangelijní harmonii, která bývá pokládána za největší teologické dílo táborské. V ní tento výtečný znalec Písma burcuje lid k obraně Boží Pravdy se zanícením hodným biskupa, jenž má rozhled po událostech politických v naší vlasti, avšak i vhled do skutečného života husitského. Volá k pokání za hříchy, pro které bylo husitské hnutí postiženo Božím trestem porážky, avšak ihned burcuje k vytrvalosti ve víře s tím, že po přejití vichřic Božího hněvu nastane zase pro husitství, na jehož straně je Boží pravda, nová pohoda a nové úspěchy. V tomto duchu opravdového pokání i naděje vedl v letech 1441-44 dlouhé a statečné diskuse o články věrouky táborské s pražskými věroučiteli. V této době dokončil Kroniku kněží táborských, která je důležitým pramenem k poznání husitské teologie, podobně jako Vyznání a obrana Táborů. Druhá jmenovaná kniha se stala důležitým pramenem pro uskutečňování pozdějších reformátorských snah. První překlad z latinského originálu pořídil roku 1568 protestantský historik Flacius Illyricus a nazval ji Vyznání víry (konfese). Tato kniha se velmi uplatnila také mezi valdenskými, kterými byla přepsána do provensálštiny, známá je i existence italského překladu. Touto konfesí byli rovněž svým způsobem ovlivněni luteráni a přímo kalvinisté.

Po dobytí Prahy i Písku Jiřím z Poděbrad v roce 1448 se Mikuláš musel vzdát své fary a odešel na Tábor, kde byl však záhy roku 1452 zajat Jiříkem, když se město vzdalo do jeho moci. Mikuláš Biskupec, jenž i při svém stáří zůstal neoblomný a nebyl dosti ochotný bez výhrad a váhání přijmout nabízený mu smír náboženský s Rokycanou, byl uvězněn na Jiříkově hradě, kde svůj bohatý život dokončil. Aby mohl táborský senior přistoupit na dohodu s Rokycanou, musel by se zříci svého životního poslání, které se dá charakterizovat jeho vlastními slovy: "Klademe za počátek a základ své pře... zákon Boží, Kristův způsob života i způsob apoštolský a prvotní církve, koncily a učitele na něm pravdivě se zakládající." Naproti tomu pražské stanovisko bylo poplatné církevním zvykům a obyčejům: "Církev, nevěsta Kristova, má se spravovat nejen autoritou Písma, ale i tradicí všeobecné církve, jakož i ustanoveními, platnými v jednotlivých provinciích."

Biskupec rovněž říká: "Je lépe věci skryté vysvětlovat selskou řečí než věci jasné zamlžovat filosofickými frázemi. Kdo volí pro svou řeč plebejský výraz, chce ji zřejmě tak uzpůsobit, aby každý, kdo ji slyší, byl přesvědčováním přiveden ke stejnému názoru."

Biskupcova kniha Vyznání a obrana Táborů rozebírá táborský pohled na sedmero svátostí (křest, večeře, kněžství, pokání, biřmování, poslední pomazání, manželství), mše a ornáty. Správně uvádí, že ušní zpověď zavedl až papež Innocenc III. Ohledně Večeře Páně Táboři usoudili, že je zbytečné hloubání o přirozenosti její podstaty a obrátili zřetel na vzkříšeného Krista, jehož tělo je "nahoře u Boha a ve svátosti pak nikoliv tělesně, ale jen pravdivě, svátostně a duchovně". Kdybychom chtěli uvést všechna zajímavá a pro pochopení táborské věrouky závažná místa této knihy, asi bychom ji zde uvedly téměř v celém jejím znění. Proto čtenáře raději odkážeme přímo na ni. Minimálně stejně důležitá pro pochopení husitství je ovšem samozřejmě bible, bez jejíž znalosti můžeme o husitství hovořit opravdu jen jako například instalatér o konstrukci raketoplánu.

Uvedeme zde v citaci alespoň ty hlavní zásady, ze kterých Táboři vycházeli a které Mikuláš formuloval.

"Poněvadž se sluší, aby každý věřící začínal od Krista Ježíše jako od prvního počátku jím samým zjeveného, i my tedy po předchozím slavnostním prohlášení začínáme od něho a žádáme pokorně, aby velebnost všemohoucího Boha ochraňovala počátek tohoto našeho díla, řídila jeho pokračování a dovedla jeho závěr ke cti a chvále své i všech svatých. Předesíláme pak tyto zásady, z nichž první je tato:

Kristus Ježíš je sám nejlepší zákonodárce, Jakub 4:12, Pán náš a ustanovitel práv našich, Izaiáš 33:22, základ každého soudu, příslušejícího křesťanu, 1.Korintským 3:11, v němž se Otci zalíbilo a jehož přikazuje poslouchat, Matouš 17:5. Je pravidlem a neklamnou mírou, kterou je třeba všechno měřit, ať jde o věc protizákonnou nebo nezákonnou. A jeho napodobovat ve všem, co se týká víry a života i mravů a na něho se především a nejvíc upnout, je pro křesťana cestou nejbezpečnější.

Druhá zásada. Zákon Ježíše Krista, to jest zákon evangelia, vyniká nad Zákon starý i nad jiné zákony stručností, malým počtem svátostí a snadnou uskutečnitelností. Sám o sobě zcela postačuje ke správě bojující církve a nikdo ve svém putování do nebeské vlasti nepotřebuje k němu přidávat nějaký nový zákon. Vždyť je-li náležitě zachováván, učí nejsprávněji, jak by měla být z veřejného života vykořeňována všecka nespravedlnost a jak by měl být trestán, kdokoli se proti zákonu proviňuje, i jak by měla být každá křesťanova spravedlnost zaručována a konečně oceňována. A bez obav ze zklamání můžeme i to z něho poznat, čemu věřit a v co doufat, i jak máme utvářet sebe a veřejný život, jaký nám chtěl odevzdat Kristus Ježíš, jaký kromě něho nemohl ustanovit nikdo z lidí, aby tak byl všestranně vhodný pro každého člověka, pro každý stav a pro všechny okolnosti, a ten aby byl všude a vždy plněn bez jakékoli výjimky, jež by v řečeném zákoně nebyla v míře zcela postačitelné obsažena.

Třetí zásada. Pod slovem víra sluší rozumět pravdy, jimž mají věrní věřit, naznačené především tím, co je psáno v kánonu bible, dále pravdy nezbytně hodné víry a pravdy, jež lze z nich přímo vyvozovat. Cokoli však není určeno ani těmito pravdami ani se nedá, jak pověděno, z nich doložit, to nutno považovati za lidský přídavek.

Čtvrtá zásada. Ačkoli výroky svatých učitelů poapoštolských nelze přijímat jako důkazy pro závaznost církevních dogmat, přece mají křesťané na zemi jejich úsudky přijímat a připouštět, pokud v nich mluví Kristus a pokud je lze pravdivě a přímo založit na výslovném zákonu našeho Pána Ježíše Krista. Vždyť svatí učitelé říkají něco s výhradou, něco jako vlastní názor nebo pravděpodobnost, někdy tvrdí jako pravdu něco, co je jejich názor a jindy se vyjadřují útočně a zamítavě, navzájem se kaceřují a odsuzují, a najednou se jim přihodí, že jejich slova mají dvojí smysl.

Pátá zásada. Ačkoli mystické tělo bylo nutno po čas Starého zákona jako mladou dívku vzdělávat znovu a znovu znameními, přístupnými smyslovému vnímání, s dospívání církve za času milosti není již nutné upínat se tolik ke znamením tohoto druhu; avšak schvaluje-li Kristus některá znamení, je dovoleno užívat některých obřadů, pokud zbožnost pozemských poutníků je ještě nedokonalá, vždy však s umírněností. Při tom je třeba se varovat toho, abychom je příliš nepřeceňovali, nedali se jimi zaneprázdňovat, je nerozmnožovali, neodůvodněně k nim nezavazovali nebo zase od nich neodpustitelně nezprošťovali, nepřipisovali jim jakousi božskou moc, necenili je stejně vysoko jako zákon nebo dokonce nad zákon a nezatěžovali jimi církev více než tomu bylo ve Starém zákoně, když přece Kristus chtěl mít církev za času milosti prostou podobných znamení. Žádná soukromá ustanovení tohoto druhu nejsou přípustná a lid si je nesmí dát vnucovat, leda pokud usnadňují zachovávat Kristův zákon.

Šestá zásada. Některé z nich přimysleli lidé ne pro účinnost, ale jen pro okázalost a názornost, avšak v docela jiném smyslu, než v jakém je o tom psáno v Zákoně.

Sedmá zásada. Kněží, kteří nedbají obřadů později přidaných lidmi ke Kristovu zákonu, obřadů, které jej zkracují, překážejí mu, omezují a zatěžují jej, nehřeší, dbají-li ostatního.

Osmá zásada. V evangeliu Ježíše Krista je plněji, závazněji a směrodatněji vymezena všecka pravda, jíž mají věrní věřit a podle ní jednat, zvláště pokud jde o svátosti, nežli v nynější římské kurii, podle jejíž víry, smyslu, obřadu a domnělé autority, které nenáležitě připisuje svátostem, mnozí je dnes vychvalují a uplatňují. Naopak ryze božskými pravdami svatého Evangelia, jež jsou jasné a samy sebou zřejmé, lze všechny výpovědi mnohem spolehlivěji utvrdit, pevněji založit a užitečněji si osvojit."

Biskupec také uvádí, že "jestliže nás kdo pravdivě poučí Božím zákonem, Kristovým a apoštolským způsobem života a koncily prvotní církve i učiteli, pravdivě se v zákoně zakládajícími, že jsme se v čemkoli dopustili přestupku proti víře nebo proti dobrým mravům či proti obřadům, které zachovávali první křesťané spolu s apoštoly podle Kristova učení, anebo že jsme za jakýchkoli okolností zabředli na scestí, hotovi jsme poslechnout pravdu a s ní vytrvat, vědouce, že pravda nade vším vítězí. Je tedy zřejmé, že v tom, co zastáváme nejsme zatvrzelí, ale, dokáže-li nám někdo řečeným již způsobem naši úchylku od víry, jsme hotovi uvěřit pravdě."

Proti nařčení z vedení válek se Biskupec za Tábory hájí vzpomenutím na dobu, kdy "ďábel, nepřítel pravdy a lidské spásy, vzpíraje se tomu, aby se rozmohlo to dobré dílo, poštval své údy, aby toto dobré dílo bylo zmařeno mocí, násilím a ostatními ukrutnostmi jak ze strany duchovní, tak světské... A ti usilovali, jak by toto dobré dílo v zárodku i s jazykem českého národa zatratili, zničili a vyhladili. Proto ti, kdo nechtěli od dobrého úmyslu ustoupit před takovou mocí, násilím a ukrutností, ani se vzdát křesťanské víry... dali se z nezbytí do války, a to jedině na obranu řečeného dobrého díla a k ochraně věřících, kteří se o to dílo z povinnosti zasazovali, do války, zaměřené především k tomu cíli, aby všechen blud antikristův, jakkoli zakuklený, byl všemi silami zničen, a aby se prosadila Kristova víra, řád, spravedlnost a pravda, a to prostředky podle Božího zákona náležitými s vyloučením všech zlořádů... Ty novodobé války, které jak jsme právě uvedli, byly podniknuty z nezbytí a k řečenému cíli, jestliže a pokud jsou dále vedeny v lásce proti zhoubcům víry, utlačovatelům nevinných... nebo jiným zarputilým a zločinným přestupníkům Božího zákona, kteří se naprosto nedají odvrátit od své urputnosti ani zadržet ve svém útoku na věrné jinými mírnějšími prostředky - přičemž jsme vždy hotovi za určitých podmínek upustit od těch válek... i když jsme řekli, že bezpečnější by byl boj duchovní, v němž bychom netasili meč, ale modlili se k Bohu a jednáním zapřísahali nepřátele ke svornosti a při jejich známé zběsilosti případně vytrpěli i smrt... válka se vinou mnohých, kdo se podvodně přidružili sledujíce jiné záměry, zvrhla ve velké zlořády, které byly vždy proti úmyslu a záměru našemu i těch, kdo se jim věrně vzpírali pro ono řečené dobré dílo. Jedno shromáždění jsme měli v městě Písku léta Páně 1422 o masopustu, druhé na Hradišti léta Páně 1424 v týdnu po vzkříšení a třetí v Klatovech téhož roku svátku svatého Martina. Proti všem zlořádům, když už vznikly v řečeném lidu proti společnému záměru všech nás - ať šlo o nespravedlivé válčení, kořistění, vymáhání daní nebo msty, anebo o to, že kněží nejapně Písma přizpůsobovali a zaplétali se do světských záležitostí (2.Tim 2:4) - jsme v těchto shromážděních uvážili a sestavili články k nápravě všech zlořádů (viz výše, pozn. R. K.), které by se mohly vyskytnout, a vyhlásili jsme je ve všech našich obcích. Že však proti společnému záměru nás všech nebo proti nařízení, jež jsme jednoznačně vyhlásili lidu, jemuž kážeme, dochází k takovým zlořádům, toho litujeme."