Jak pan Adam běhal ke kvintaně,

Hra renesančních kavalírů zvaná kvintana, nebo quintain, je vlastní sestrou běhání ke kroužku (viz článek Jak pan Adam běhal ke kroužku). Pravidla v základní a nejčastější podobě jsou prakticky totožná - jezdec na koni v trysku musí kopím zasáhnout daný cíl. Zatímco ale u kroužku neúspěch znamenal jenom horší umístění, kvintana dokázala nešiku na místě nepříjemně vytrestat. Kvintanu představovalo většinou jednoduché zařízení tvořené otočným břevnem. Na jednom rameni byl upevněn štít, který měl jezdec za úkol trefit, na druhém konci visel těžký pytel nebo obušek, jímž byl neopatrný borec udeřen dozad, pokud se při průjezdu včas nesehnul. Zařízení mohlo být podle příležitosti a doby, kdy bylo používáno, upraveno například do figuríny rytíře nebo Turka.

běhání ke kvintaně...

Pan Adam mladší z Valdštejna neměl možnost běhat ke kvintaně tak často jako ke kroužku, což bylo zřejmě spojeno s tím, že potřebné zařízení nebylo vždy po ruce. Jestliže ve svém deníku zmiňuje kroužek více než šedesátkrát, o kvintaně píše jen na šestnácti místech, přičemž náročnější souboj s figurínou je vždy zmiňován společně s lehčí soutěží. Byl sice méně častý, ale nemohl chybět při slavnostnějších událostech, kterých v té době bylo tolik, že v některých obdobích měl pan Adam co dělat, aby se alespoň těch nejdůležitějších stačil zúčastnit. Kvintana je tak zmiňována hned na několika svatbách, jejichž délka byla přímo úměrná významu rodu snoubenců.

Jakkoliv byl pan Adam významnou postavou mezi velmoži své doby, narozdíl od většina svých vrstevníků, nebyl v mládích ve světě "na zkušené". Kdyby cestoval, možná by nám nechal svědectví o mnoha podobách, v kterých se kvintana v Evropě provozovala. Místo figury mohl sloužit třeba živý člověk se štítem a obuškem sedící na vratké trojnožce nebo terč rozdělený na šestnáct polí rozdílně bodově ohodnocených. Jindy to byl sud naplněný vodou, který se při špatné ráně převrhl a nešiku nemilosrdně polil. Zvláštního rozkvětu se kvintana dočkala v Anglii, kde se městská mládež napodobující šlechtu kvintanou na mnoho způsobů bavila už od 13. století. Dochovaly se například kresby, na kterých dětský jezdec útočí na terč v sedle dřevěného koně na kolečkách taženého dalšími dětmi. Nejkurioznější ale bude asi tzv. "water quintain", při které mladík v člunu útočil kopím na terč umístěný na kůlu uprostřed řeky. Naposledy pan Adam běhání ke kvintane ve svém deníku zmiňuje 4. března 1631. Protože mu v tomto roce bylo už 62 let asi soutěž pozoroval jen jako divák, ale neopomněl se pochlubit, že jeho syn hrabě Maxmilián získal "první špís kvintane jako mantinata". Slovo "mantinata" svědčí o tom, že jako mnoho sfér šlechtického života i hry podléhaly módnímu španělskému vlivu. Ve španělském prostředí totiž byli vyzyvatelé označováni jako manutenadores a jejich protivníci jako avantureros (dobrodruzi).

Maxmilián možná patřil k poslední generaci, která si rytířské radovánky skutečně dokázala a mohla užít. Už za jeho otce se objevovaly soutěže, při nichž jezdci nastupovali v "maškarách" neboli "invencích", což jasně naznačovalo, že z původně bojové hry se stává spíše divadlo. V dalších letech degenerace postupovala, až se nakonec rytíři nechali při samotném soutěžení zastupovat svými poddanými, kteří byli pro pobavení diváků oblékáni do pitoreskních kostýmů. To už ale byl definitivní soumrak rytířských turnajů a jim podobných her.