Santiagský řád (celým názvem Rytířský mečový řád sv. Jakuba) vznikl původně jako rytířské bratrstvo na ochranu poutníků cestujících z celé západní Evropy k hrobu svatého Jakuba do Santiaga de Compostela v Galicii na severovýchodě Španělska, kteří byli často přepadáváni Maury. Prvních 13 rytířů přijalo někdy v letech 1164 - 1170 řeholi svatého Augustýna. Status řádu jim bulou udělil roku 1175 papež Alexandr II. Jejich úkolem byla nejen ochrana zbožných poutníků a poskytování zdravotnických služeb, ale také evangelizace územích nově dobytých na Maurech. Z organizačního hlediska byli rytíři rozdělení podle území, kde působili - leonští, kastilští, aragonští, portugalští a gaskonští, kteří však záhy zanikli. Už zde je patrné pozdější rozdělění řádu na španělskou a portugalskou větev, která měla vlastního velmistra (roku 1320) a sídlo nejprve v Alcazaru d´Ozel a později v Palmele.
Podmínkou k přijetí do řádu byla urozenost, jejíž míra se v průběhu staletí měnila. Ještě před tím, než novic ale mohl složit řádový slib, musel si odbýt šestiměsíční službu na galérách a jeden měsíc prožít v konventu. Později bylo možné se z těchto podmínek vykoupit a v 19. století se stali pouze formálními. Oproti jiným řádům měli santiagští rytíři určitou možnost uzavřít sňatek. Ovšem jen se souhlasem panovníka - v opačném případě jim hrozilo roční pokání či pokuta. Významnou podporu santiagským rytířům poskytl král Ferdinand Aragonský, který jim roku 1171 věnoval město Caceres. O dva roky později rytíři ovládli města Badajoz, Mora blízko Toleda a Fuentiduena u Aranjuez. V roce 1174 pak jejich statky rozšířil Alfonso IX. Kastilský, jenž jim věnoval hrad Uclés mezi Toledem a Cuencou. Později svůj vliv rozšířili i na další území a majetek od vděčných poutníků získali i ve Francii, Anglii, Itálii, Korutanech, Maďarsku a Palestině. Podobně jako johanité či templáři tato území velmi úspěšně hospodářsky využívali a rozšiřovali. Bohužel situace na Pyrenejském poloostrově byla značně nestabilní, což se nevyhnulo ani rytířským řádům. V letech 1184 - 1186 tak vznikl mezi kastilskými a leonskými rytíři spor o to, kdo bude dalším santiagským velmistrem, který tentokrát ale skončil smírem, neboť kastilská strana akceptovala leonského kandidáta Sancha Fernandéze.
Roku 1195 byla spojená vojska Alcantárského, Calatravského a Santiagského řádu poraženi maurskou armádou u Alarcosu. Samotný santiagský velmistr byl v boji vážně raněn a velké množství rytířů padlo. Řád oslabila navíc i bratrovražedná válka, která propukla mezi Kastílií a Leonem. Rytíři totiž měli statky v obou královstvích, takže byli zvoleni velmistři. Toto schizma trvalo do roku 1203, kdy za souhlasu obou stran stanul v čele Gonzálo Ordonez.
Dalším sídlem řádu se roku 1312 stala Salamanka. a krátce poté založili konvent v Seville. Ačkoliv rytíři měli formální alianci s kastilským královstvím, panovníka znepokojovala jejich stále rostoucí moc. Proto Alfonso XI. přiměl členy řádu, aby za svého představeného zvolili jeho, tehdy desetiletého, syna Ferdinanda. Vztahy Koruny k ryířům se nezlepšily ani po Alfonsově smrti. Na trůn totiž nastoupil Pedro Krutý, nevlastní velmistrův bratr, který nechal popravit jeho matku, manželku zesnulého panovníka. Nový král se dostal do konfliktu nejen s řádem, ale i se značnou částí vlastních grandů. Neváhal s podporou hrstky řádových rytířů uspořádat vzdorovolby a zvolit představeným bratra své ženy. Skutečného velmistra pak vylákal do Sevilly a nechal zavraždit. Schizma dočasně skončilo až koncem století zvolením infanta Jindřicha Aragonského. Období relativní kosolidace trvalo padesát let. Roku 1445 byl do čela řádu zvolen Alvaro de Luna, který se však dostal do sporu s kandidátem aragonského krále Rodrigem Manriquezem. V krvavé válce byl 1453 nakonec de Luna zajat a uvězněn. Zvrátit situaci se mu nepodařilo ani vyjednáváním s Maury.Správy řádu se na přechodnou dobu musel chopit panovník a po mírových jednáních dal souhlas k tomu, aby velmistrem byl zvolen Juan Pacheco.
Ten se pokusil o obnovení řádové disciplíny, ale po jeho smrti 1474 schizma pokračovalo, v té době měli rytíři dokonce tři představené. Navíc pádem Granady, posledního maurského sídla na Pyrenejském poloostrově, význam rytířských řádů obecně výrazně poklesl. Po smrti jednoho z řady schizmatických velmistrů Alfonsa de Cardenas koncem 15.století získal bulou papeže Alexandra VI. správu řádu král Ferdinand V. Aragonský. Roku 1515 jeho prvorozený syn a následník Karel I. (císař Karel V.) získal uznání svrchovanosti panovnické moci, což bylo trvale stvrzeno 1523. Podobně jako u dalších španělských rytířských řádů čekal santiagské rytíře od 16. století postupný sestup. Nejprve v prestiži, později i majetkový. Zároveň pokračovala i laicizace řádu. Zajímavou epizodou bylo jeho zavedení do Brazílie portugalskými králi. Po střídavém rušení a obnovování nakonec byl po pádu monarchie v roce 1931 značně zredukován a měl pouhých 30 rytířů pod slibem a 35 řádových noviců.
