Václav II. - pánbíčkář nebo sukničkář, (* 27. 9. 1271, +21. 6. 1305)

Když se Přemyslu Otakarovi II. po dvou dcerách (Kunhuta, Anežka) konečně narodil syn, netušil, že se na jeho dospívání mnoho podílet nebude. Malý Václav nestačil ani oslavit sedmé narozeniny, když v bitvě na Moravském poli ztratilo České království jednoho z nejslavnějších panovníků. Správcem země byl jmenován Václavův bratranec Ota Braniborský, který se nepohodl s královnou-vdovou Kunhutou a Václava využil jako rukojmího proti české šlechtě. Nejprve byl Václav převezen spolu s matkou na hrad Bezděz, ale královna brzy využila příležitosti (pohřeb králových ostatků ve Vídni a následné převezení jeho těla do Znojma), aby se již na Bezděz nevrátila. Následník trůnu byl pak internován do Branibor (postupně do Špandavy, Žitavy a Berlína), kde si ve vězením užil zimy, hladu a především duševního strádání. U malého prince se v důsledku podvyživenosti začala objevovat křivice, porucha mineralizace kostí a v neposlední řadě i avitaminóza vitamínu D. Tyto neblahé události se potom podepsaly na králově povaze, jak později uvidíme.

Do Čech se Václav vrací po 5 letech za velké výkupné, které zaplatila česká šlechta Otovi Braniborskému. Povolává k sobě z Opavského Hradce milovanou matku Kunhutu i se jejím milencem a posléze i manželem Závišem z Falkenštejna. To, že Václav svou matku opravdu velmi miloval svědčí i to, že ji odpustil nejen poměr se Závišem (nebylo zvykem, aby se královny-vdovy znovu vdávaly), ale i narození svého bratra Jana. V Závišovi pak našel druhého otce, kterého si vážil a ctil. Poklidnou atmosféru narušila předčasná smrt královny Kunhuty. Mladý král posléze uvěřil našeptávání své manželky Guty a Závišových nepřátel, nechal pana z Falkenštejna zajmout a v roce 1290 popravit. Zde se poprvé začala projevovat nevyrovnanost královy povahy - ačkoliv Záviše miloval, nechal jeho hlavu bez větších skrupulí padnout na popravišti. Výčitky svědomí však provázely Václava II. dál, a tak aby dosáhl odpuštění, nechal založit klášter na Zbraslavi (1292) na důkaz pokání, který se pak stal rodovou hrobkou Přemyslovců.

S manželkou Gutou zplodil Václav 9 dětí (krom toho i několik levobočků) - to už králi bylo 25 let (dospělého věku se dožila jen Anna, Eliška, Markéta a Václav), přičemž po posledním porodu královna zanedlouho zemřela. Král našel útěchu na několik let v náruči Anežky, schovanky napravené prostitutky Magdaleny, ale nový sňatek nenechal na sebe dlouho čekat. Ve svých 29 letech se Václav oženil s dvanáctiletou dědičkou Polska Richenzou (u nás známou pod jménem Eliška Rejčka). Richenza však byla příliš mladá na milostný život, a tak byla vychovávaná svojí tetou Griffinou na Budyni až do svých 15 let. Teprve potom odešla Anežka z Václavovy blízkosti, aby král povolal svoji druhou manželku na Pražský hrad. V té době již ale trpěl souchotinami (tuberkulózou) a nemoc se začínala čím dál více projevovat. Králi se stačila narodit ještě dcera Anežka., to už však dlouho a bolestně umíral na lůžku, v šedém cisterciáckém rouchu obklopený mnichy, vychrtlý na kost a promodralý. Když se s nim přišla rozloučit manželka Eliška, museli dát mezi ně paraván, aby královna neviděla lidskou trosku, která se stala z jejího muže. Ve věku 34 let vypadal prý jako stařec...

Vraťme se však k Václavově povaze. Z jedné strany historické prameny hovoří tom, že král byl téměř mnich, nábožensky exaltovaný tvor, který na sebe ve chvílích úzkosti oblékal cisterciáckou kutnu a projevoval sebemrskačské tendence. Z druhé strany slyšíme o prostopášníkovi bez vnitřní kázně, o člověku vášnivém, o erotomanovi, který se o zdraví připravil vlastní vinou svým nezřízeným životem. Listujeme-li v soudobých kronikách, v dílech historiků i Václavových životopisců, setkáváme se často s rozdílnými soudy a přímo s protichůdnými charakteristikami, jako by šlo ne o jednoho člověka, ale hned o několik osob najednou. Je pravda, že král byl velkým podivínem. Měl strach z koček a z jejich mňoukáni, bál se hromů a blesků, za bouřek prchal do jakéhosi svatostánku s relikviemi, kde se po celou dobu modlil. Ve Zbraslavské kronice můžeme číst i tuto zajímavost - krále na Pražském hradě oslovil při jedné hostině jistý rytíř a přednesl mu svou žádost. Panovník se rozhněval, že je rušen při jídle, a tak rytíře hrubě odbyl. Když však rytíř odešel, Václava začalo hryzat svědomí, jelikož mu nedopřál sluchu. Opustil hodovní místnost, šel do svého pokoje a tam se za pokání pálil svíčkou na nohou. Zdá se tedy, že Václav II. trpěl úzkostní neurózou. Příčiny byly pravděpodobně genetické (děd Václava II., Václav I. trpěl monofobií- nesnášel zvonění zvonů, otec Přemysl Otakar II. se prý choval někdy tak násilnicky, že bychom to v dnešní terminologii mohli nazvat "chováním agresivního psychopata") a zevní (stres v dětství - vězení, hlad, odloučení od matky a od domova). Každopádně můžeme o králi Václavovi II. konstatovat jedno - nevyrostl sice v rytíře, jakým byl jeho otec, ale věhlas Českého království pozvedl svými energickými činy zase o stupínek výš.



Lidičky, mějte se krásně, užívejte života v pohodě a nezapomeňte co říká Komenský - "že všeliké kvaltování toliko pro hovádka dobré jest!"