Co skrýval zakázaný vojenský prostor Libavá na severní Moravě?

Každý, kdo se zabývá aktivně turistikou, či přímo putování po našich historických památkách, narazil na různé vojenské veřejnosti neřístupné prostory různé rozlohy, na kterých není vyznačeno prakticky vůbec nic. Jedním z těchto přísně utajovaných prostorů je tzv. Libavá severovýchodně od Olomouce. Rozlohou patří k největším u nás, přesto na mapě nikde nenalezneme ani náznak například zámku, tvrze či zříceniny. Přesto se nám podařilo odhalit roušku tajemství a udělat objev opravdu fantastický.

Na počátku našeho pátrání byla právě nezodpovězená otázka – vzhledem k hustotě zřícených či stojících panských sídlech, musela být i na Libavé nějaká panská stavba, alespon tvrz. Navíc toto místo je skryté veřejnosti již mnohem více než 100 let. Takže se do těchto oblastí dostala oficiálně noha civilisty naposledy ve druhé polovině XIX. století. Tedy v době, kdy postupně vzrůstal zájem zejména o hrady... Díky jistým kontaktům v armádě (paradoxně uvtořeným díky sběratelské vášni cínových vojáčků) se nám podařilo zjistit, že v této oblasti skutečně dvě památky byly. Ta smutnější zpráva byla, že zde stával pseudogotický zámek podobný věhlasné Hluboké či Hrádku u Nechanic. Tedy objekt značně turisticky atraktivní. Jenže... až neuvěřitelně zněl příběh o synovi jednoho vysoce postaveného armádního činovníka na počátku 70. let. Ten si hrál právě s cínovými vojáčky v rytířském sále dobře zachovaného zámku, jenže jeho hrátky způsobily požár, který se rychle šířil. Nikdo nepočítal s tím, že se zde bude hasit, požárníky nikdo ani volat nechtěl a v moci armády nebylo tento požár zastavit. Zlý jazykové tvrdí, že si s cínovými vojáčky tenkrát hrál samotný armádní generál, ale to nevíme. Co je však jisté, že ruiny překrásného zámku se asi o deset let později staly terčem jednoho z největších vojenských cvičení, které proběhlo celkem tajně, a jehož součástí bylo rozstřílení zdiva a nezvratný zánik památky, která svou architekturou předčila i nejznámější moravský zámek v Lednici...

Druhá zpráva pro nás zněla jako balzám na duši. Nebyla to jediná památka, která stávala ve vojenském prostoru Libavá. Tou druhou nejen, že byl, ale dosud je poměrně zachovalý hrad Korybštejn! Jeho počátky spadají do období husitských válek, kdy se přiliš hrady nestavěly jak známo. Tento však nechal vybudovat Zikmund Korybutovič v době, kdy počítal s českými zeměmi jako s možným panstvím pro litevské državy. Poněvadž tento hrad nepatřil žádnému významnému rodu, nedočkal se výraznějších přeměn a po celá staletí až do dnešních dnů si zachoval zcela totožný vzhled včetně nejrůznějších detailů, jako byly například zástavy na vrcholu střech, až do dnešních dnů. Vévodí mu kulatá věž vysoká 53 metrů o průměru 15 metrů se čtyřmetrovým zdivem. Celkově je hradní dispozice velmi odlišná té, která se běžně stavěla u nás, a odráží spíše litevskou kulturu. Tomu jsou uzpůsobeny i četné sochy na nádvoří a hlavně výjevy z prastaré litevské báje o Ivanovi a Nastěnce, kterou známe i z pozdější pohádky.

Korybštejn je však velmi zajímavý především tím, že Korybutovič nechal pozvat na hrad i zbrojíře a šamany z daleké Číny a Mongolska, kteří se postarali o úžasný systém obrany hradu za použití různých atypických střelných zbraních, o které Evropa neměla dlouho ani ponetí. Na hradě žilo velmi dlouho několik stovek potomků těchto exotických cizinců, kteří hrad střežili.

V dnešní době můžeme konstatovat, že hrad stále není pro veřejnost přístupný. Důvod se zdá celkem jasný, vojenský prostor. Proto jsme uspořádali velkou podpisovou akci, která proběhla i v našich médiích včetně reportáže v televizním pořadu tele-tele. Díky tomu jsme nasbíraly přes půl milionu podpisů pod petici o zpřístupnění památky veřejnosti. Vše bylo na dobré cestě, ale pak se objevily dva problémy. Ten první byl podpis samotného Zikmunda Korybutoviče, kteří někteří poslanci úspěšně zpochybnili tvrzením, že neuměl česky. Druhý problém byl mnohem horší. Totiž zmiňovaní potomci z dálného východu na hradě stále žijí a brání hrad takovým způsobem, že ani naše armáda si nevěděla rady. Tady přišel na řadu náš důvtip v redakci – uspořádáme historickou bitvu na Korybštějně! Takže jsme svolali téměř všechny moravské skupiny historického šermu k hranicím vojenského prostoru Libavá. Měli jsem patřičné povolení z ministerstva pro místní rozvoj, takže jsme byli s téměř tisícovkou rytířů vpuštění do protostu. Cíl byl jediný, dobytí Korybštejna. Po třech nedělích se nám to skutečně podařilo! To co armáda nedokázala za 150 let zvládli naši rytíři za 20 dní! Hrad jsme dobyly lestí, neboť jsme do hradu tajně házeli flašky piva, na které nebyli obránci zvyklí. Až se pořádně opili, pravděpodobně pivem, které se dostalo do studny na nádvoří, přeskočili jsme 10 metrů vysokou štítovou zeď (!) a všechny jsme je pomazali hořkou čokoládou. Jejich osud není dosud jasný, protože se jim věnují příslušní úředníci všech zainteresovaných zemí.

Hrad však dnes prý už nestojí, protože jeden z obránců ho při ústupu rozbořil tvarohovými buchtami, čemuž ovšem nemůžeme věřit… navíc na Apríla :)