Jan Kolda z Žampachu

Jan Kolda z Žampachu pocházel ze starého vladyckého rodu. Od roku 1419 je jeho jméno navždy spjato s revoltou vůči Zikmundovi Lucemburskému, či přesněji spjato s radikální složkou husitské reformace. Patřil k východočeským husitským hejtmanům (sirotkům).

Po roce 1426 úzce spolupracoval s Wanieckem Kordule z Dubence. Hrady Dubenec a Kalinovec byli jejich oporami.

V roce 1427 bojoval u Tachova, ale rovněž ve Slezsku, které bylo vlastně po celý život hlavním cílem jeho válečných či loupežných výprav. Tam mu byl rovněž svěřen hrad Sobotka, který husité dobyli.

Když se hlavní husitské síly pustily 14. října 1429 do dobývání Budyšína, třetího největšího města po Zhořelci a Žitavě (součást lužického Šestiměstí), nechyběl ani Jan Kolda z Žampachu. Posádka se bránila a nakonec se obě strany dohodly. Mezi podpisy za husitskou stranu právě figuruje mezi dalšími i jméno Jana Koldy z Žampachu a Náchoda.

Patřil k několika hejtmanům bývalých husitských sil, kteří ani po Lipanech nechtěli přestat válčit proti Zikmundovi, případně proti vratislavskému biskupovi. Sice roku 1436 slíbil věrnost Zikmundovi, ale poprava Roháče ho popudila jako řadu dalších. Poslal tehdy Zikmundovi stížný list. Podobných husitských radikálů bylo po smrti Jana Roháče z Dubé poměrně dost. Ať již to byli bratři Valečové, Šárovci či Jan Pardus z Hrádku.

29. září 1437 úspěšně nečekaně dobyl Náchod v rámci vypsání války Zikmundovi. Kolda nadlouho opanoval nejen hrad, ale i město. Dále se mu poměrně dařilo obsazovat řadu hradů a díky praktickému bezvládí celkem bez problému přežíval. V roce 1438 se společně s Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna a Jiříkem z Poděbrad snažil prosadit na trůn protikandidáta Albrechta, polského kralevice Kazimíra.

29. července 1440 se pokusil dobýt Prahu (Nové Město pražské) spolu s některými stoupenci polské kandidatury na český trůn. Jan Kolda, který celou akci připravoval, byl odhalen a jeho pokus zmařen. Záhy však musel čelit útokům na Náchod, které úspěšně odrazil.

Čechové a Slezané proti němu vytáhli a podařilo se jim dobýt několik jeho tvrzí . V červenci 1441 se uvádí obležení Koldových Černíkovic, které se udržely po tři týdny. Černíkovice byly dlouhodobě v rukou jeho rodu. Dobyt byl i hrad Kalinovec (poblíž pozdější pevnosti Josefov) a Dubenec při tažení Jetřicha z Miletínka v červnu 1441. Opět je veden útok Pražanů a oddíly krajské jednoty proti Náchodu, který je 17. července vypálen a obyvatelstvo vražděno. Samotný Kolda se však probil přes obléhatele a Náchod se mu podařilo udržet rozhodnutím sněmu v Čáslavi 17. srpna téhož roku.

Jeho protislezská válka pokračuje opět v roce 1444. Kolda z Žampachu nebyl vždy úspěšný, například v roce 1444 byl jeho oddíl poražen poblíž benediktinského kláštera u Opatovic. Od roku 1449 patří Koldovi i hrad Valdštejn.

Nutno dodat, že od roku 1447 se objevuje v historických pramenech i jeho syn stejného jména, který stál vždy po boku otce. Byl bakalářem Karlovy univerzity. Není tak zcela zřejmé, o kterém Koldovi z Žampachu se mluví například v letech 1455 či 1457, kdy je toto jméno uvedeno v souvislosti s účinkováním v Německém řádu v Prusku. Pravděpodobně se jednalo o Koldu mladšího.

Jan Kolda mladší je spojován s dobýváním Nového hradu (Klečkova) kolem roku 1440. Nakonec ovšem přišly posily s hejtmanem hradeckého kraje Jetřichem z Miletínka a Koldu mladšího vojáci vytlačili.

Až v roce 1450 uzavírá Kolda mír s vratislavským biskupem. Nicméně pokračoval ve výbojích v Čechách i proti umírněnému kališníkovi Jiřímu z Poděbrad.

Ladislav Pohrobek nechává v roce 1453 svolat vojsko poté, co Koldovi úředně zabavil majetek a pohnal ho k soudu. Jiří z Poděbrad v čele vojska proti „narušiteli míru a zemskému škůdci“ dobývá Náchod, Černíkovice (dobyty 1457), Hronov a další Koldovy opěrné body na jaře roku 1456. Jan Kolda z Žampachu byl vypovězen z Čech. Po dobytí Náchoda jmenoval Jiří z Poděbrad novou městskou radu, která českým zápisem na stránkách náchodské městské knihy (založené Janem Koldou starším v roce 1442) poděkovala Jiřímu z Kunštátu za vysvobození z ukrutnosti a nemilosrdenství pana Jana Koldy. Tato bezpochyby manipulační a dogmatická věta se udržela v historické literatuře dodnes a vedla k tomu, že Koldové byli označováni za sprosté loupežníky.

V některých zdrojích se uvádí, že Jan Kolda z Žampachu zemřel roku 1445 na mor. Faktem je, že například velkoskalická tvrz (Česká Skalice) patřila Koldovi staršímu, a od roku 1447 Koldovi mladšímu (jinak tvrz dobyta zemskou hotovostí 1450 na Koldovi mladším).

Agrese Koldů byla zapříčiněna zejména popravou Roháčovou, jejich obecné považování za loupežníky je dáno zejména díky onomu vůbec prvnímu českému zápisu v městské náchodské knize (do té doby se psalo výhradně latinsky). Bližší hodnocení Koldovy povahy není jednoduché díky malému množství historicky věrohodných údajů… Byl zemským škůdcem, neboť vedl „soukromou“ válku v duchu bojů, které otřásaly celou první polovinou XV. století v Čechách. Ať to byla věrnost myšlence odboje či touha plenit, byl Kolda nepohodlný nejen svému okolí, ale celé zemi, která ho odsoudila a vypudila.