Kaligrafie od Miluše Pokorné
Několik spíš teoretických poznámek ke knížce více o praxi
Pro poslední přírůstek do knihovničky jsem v regálu musel sáhnout mezi knížky o paličkování a batice. Není to zrovna oddělení, kam bych často zabloudil, nicméně náhodou jsem si všiml, že v edici výtvarných technik brněnského vydavatelství CP Books vyšla kniha Miluše Pokorné Kaligrafie – krása písma. To je oblast, která mě zajímala, v minulosti jsem se jí už na Feudu párkrát dotkl a dodnes knížce s touto tématikou neodolám.
Jako ostatní knihy v regále ze stejné řady, není rozsahem velká, ale zpracováním na první pohled působí příjemně a názorně. Z informací o autorce se dozvíme, že kaligrafii studovala v Bostonském středisku pro vzdělávání dospělých a dnes v Brně vede kurzy kaligrafie. To samo o sobě by mělo být jistou zárukou, že se čtenář něčemu přiučí.
Osobní zkušenost s vedením žáků je na obsahu znát. Vše je popsáno podrobně krok za krokem. Od přípravy pomůcek přes nejjednodušší tahy až po celá písmena. Jako bonus pak je v závěru kapitola o praktickém využití našich výtvorů. Pokud bychom zvládli celý obsah knihy, naučili bychom se postupně šest typů písma. Fakt, že vše je velmi názorné, ale ještě neznamená, že psát krasopisně některým z nich budeme hned po přečtení kapitoly. Sama autorka upozorňuje na nutnost delšího tréninku, což určitě potvrdí každý, kdo se o něco podobného pokoušel.
Jestli to zatím vypadalo, že bych knihu chtěl jen chválit, dál už tomu tak nebude. Jsou tam nepřesnosti či opomenutí. O některých lze diskutovat, o jiných nikoliv. Hned v úvodu věnovanému historii písma člověku vlastnícímu Muzikovo Krásné písmo budou doprovodné obrázky povědomé – ano, jsou od Muziky. Uvedeno to není a mělo by. Ve stejné kapitole v odstavci o hebrejskému písmu se praví: „Hebrejské písmo se nazývá čtvercové a jen velmi málo se změnilo. Až na několik málo výjimek je dnešním úředním jazykem v Izraeli.“ Písmo prostě není synonymem jazyka, možná to někomu bude připadat jako formalita, ale není. V pracovních pomůckách autorka zmiňuje bombičková kaligrafická pera – bohužel, jen ve dvou větách s tím, že výsledek není tak kvalitní jako u per namáčecích. Řekl bych, že v improvizovaných podmínkách a pro začátečníka jsou bombičková pera plně dostačující a většina ukázek obsažených v knize by s nimi nedopadla hůře. U pravítek je sice zmíněn zajímavý kousek ve tvaru T, který se posouvá po hraně papíru – ovšem je k mání v Británii. Možná by podobnou službu udělal starý dobrý příložník, který se posouvá podél hrany prkna. Krasopisně nadepsané obálky uváděné jako příklady praktického použití kaligrafie by Česká pošta vůbec nemusela doručit. Uvádění adres se totiž řídí závaznými pravidly – pravá část obálky je vyhrazena pro adresu příjemce, levý horní roh pro adresu odesílatele. Netvrdím, že by jinak nadepsaná obálka nemohla dojít do cíle určení, ale vždy to bude záležet jen na benevolenci poštovního úředníka.
Vzhledem k tomu, že autorka studovala kaligrafii v USA a dále pokračuje korespondenčně ve Velké Británii, vychází ve své knížce ze stále živé tradice Edwarda Johnstona. Jen pro doplnění bych uvedl, jak na jeho vliv na kaligrafii v roce 1958 nahlížel již zmíněný František Muzika:
„Johnstonovo učení a metoda, jež sám shrnul ve své neobyčejně rozšířené a překládané knize Writing a Illuming and Lettering z roku 1906 měly tak pronikavý ohlas a vliv, že ani dnes je nelze pokládat za zcela překonané, a zdá se, že potrvá ještě řadu let, než bude obecně nahlédnuta zpátečnická podstata jeho kaligrafického mediavelismu, jímž se v některých případech, jak uvidíme, ani on sám ostatně neřídil.“ (Krásné písmo, díl II., str. 422)
„Koncem 19. století i krása knižní unciály v její nedekorované podobě byla znovu objevena Edwardem Johnstonem i jinými stoupenci tzv. obrody písma, kteří ji propagovali jako jediný vzor dokonalého písma rukopisného a přinášeli také názorné návody jejího užití v moderní době. Třebaže se nesetkali s ohlasem, který by bylo možno označit za obecný, přece žáci těchto apoštolů se marně ještě dnes snaží aklimatizovat tuto specifickou formu obsahové náplně do dnešní, středověkému duchu tolika vzdálené doby.“ (Krásné písmo, díl I., str. 172)
Úryvky z Muzikova díla uvádím jen pro doplnění. Jeho stanovisko je vcelku pochopitelné – historismus – ať již ve výtvarném umění či architektuře bývá chápán jako regrese, důkaz dočasné vyčerpanosti a nepříliš šťastné východisko pro období, než se objeví nový směr. Na konci 19. století, kdy Johnstonovo dílo vznikalo, to nebylo nic neobvyklého. Jestliže i současná západní kaligrafie v Johnstonově odkazu pokračuje, je přirozené, že tak činí i Miluše Pokorná. Problém bych ale viděl v přebírání anglických názvů pro jednotlivá písma s českým ekvivalentem v závorce. U foundational nic jiného nezbývá, zde asi český výraz nenajdeme, proč ale kapitoly nesou název roman capitals, italic, gothized italic nebo uncial, je podivné. Stále však zůstává jasné, o čem je řeč. Ke zmatení dochází u písma copperplate script, u kterého najdeme v závorce navíc nepřesný (obsahově příliš široký) ekvivalent kurzivní písmo. Na dalších stranách došlo navíc k tiskařské chybě a název kapitoly je zde uváděn jako coperplate script. Přitom právě v tomto případě se nejedná o nic záhadného, pro co bychom neměli název. Ve skutečnosti to písmo známe všichni, protože jsme se ho učili ve škole, ale bez stínování.
František Muzika ho nazývá anglickou klasicistní kurzívou, ve Vademecu pomocných věd historických ho najdeme jako humanistickou kurzívu 19. století. Richard Pípal v knize Písmo a jeho konstrukce u něj má název latinka stínovaná. Zatímco Pípalovo pojmenování je významově příliš široké, předchozí názvy jsou zcela použitelné. Muzika vycházel z místa a doby vzniku jeho finální podoby a paleografové ho vymezili počátkem formování a ustálením v 19. století. V souvislosti s kaligrafií by asi Muzikův název byl případnější.
Dokonce můžeme hovořit i o české klasicistní kurzívě, která vznikla upravením anglického vzoru pro naše podmínky. Její počátky vysledujeme v roce 1841, kdy vyšel Malý písař od Jana Svobody. Tehdy prvně byl tento typ postaven proti německému písmu novogotickému. Roku 1859 českou klasicistní kurzívu upravil Petr Mužák a unifikace se dočkala roku 1882, kdy byly vydány metodické pokyny Vojtěcha Kryšpína a Jana Ladislava Maška Tvar a metodický postup písma českého a německého pro školy obecné a měšťanské. K posledním změnám pak došlo až roku 1933, kdy proměnou prošly některé majuskuly. V podstatě od té doby se písmo vyučované u nás ve školách nezměnilo, pouze psací potřeby jsou jiné a stínování se tak stalo záležitostí kaligrafickou. Znalost sousloví copperplate script se hodí při vyhledávání informací na stránkách psaných anglicky.
Nechci, aby recenze vyzněla negativně, protože jsem se zaměřil spíše na nedostatky, kterých se mi zdá na malém prostoru poměrně dost. I přes ně se podle mého názoru čtenářům dostává do ruky na našem trhu zřejmě první knížka, díky níž lze zvládnout základy kaligrafie metodicky bez trnité cesty pokus-omyl.
-wol-
Literatura:
Hlaváček I., Kašpar J., Novotný R.: Vademecum pomocných věd historických, Svoboda, Praha 1988.
Krupa V., Genzor J.: Písma sveta, Obzor, Bratislava 1989.
Muzika F.: Krásné písmo, Praha 1958.
Pípal R.: Písmo a jeho konstrukce, SNTL, Praha 1955.