Na kus řeči s katem

Ačkoliv trest smrti v právním systému většiny evropských zemí neexistuje, nebo se aspoň nevykonává, na Slovensku se popravy provádějí a to dokonce veřejně a za velkého zájmu publika. Samozřejmě hovořím o vystoupení skupiny historického šermu, která má tuto produkci na programu. I když exekuce vypadá velmi věrohodně (vrcholem je naražení na hák) a v ničem nepřipomíná občasné frašky z českých náměstí, nikomu při ní není zkřiven ani vlas. Proto také můžeme hned na začátku prozradit jméno kata, který ve středověku zůstával skryt v anonymitě kápě. Mužem, který odpovídal na naše dotazy byl Ján Sunega zvaný „Tato“ ze skupiny Tavrus ater (Turany, okr. Martin), v civilu s prozaickým povoláním jeřábníka..

Kat není zrovna kladná postava, proč jste si vybral právě tuto roli?
Já si ji nevybral, oni mi tu roli dali, právě proto, že ji nikdo nechtěl. Bylo to i na základě zkušeností a podle výrazu tváře. Takový člověk musí nejen druhého důstojně vyprovodit na onen svět, ale musí to být také chlap, který ví, co to je život. A to je ta zkušenost. To by mladík dělat nemohl.
Není to pro Vaše „klienty“ trochu nebezpečné?
Bezpečnost je na prvním místě. Většinu těch nástrojů si také dělám sám. Já nesu tu zodpovědnost za to, aby to bylo především bezpečné a pak vizuálně atraktivní. Proto také musím všechno s popravovaným pořádně nazkoušet.
A jaký je váš „repertoár“?
Například děláme napichování na kůl, věšíme, napichujeme na hák nebo mučíme. Ale takovou mojí specialitou je vypalování cejchu, po kterém nenajdete na „oběti“ jedinou známku násilí. Já osobně považuji za zdařilé narážení na kůl, i když třeba napichování na hák, stejně jako popravili Jánošíka, také vypadá dobře. Zajímavé je, že dřív se exekuce vykonávala pověšením za pravou nebo za levou stranu podle ortelu. Ten mučivější způsob byl přes žebra a ten člověk ještě dlouho žil, někdy 14 až 16 hodin žil. Ten hák byl totiž veden tak, aby neutrpěly plíce a srdce. A ten druhý byl za vnitřnosti. Hák se bokem vedl do břišní dutiny.
Předpokládám, že způsob provedení je tajemstvím „šéfkuchaře“...
Všechno je založeno jen na mnou speciálně vymyšlených nástrojích a přípravcích. Jak to dělám, to je opravdu tajemství. Jenom řeknu, že například napichování na hák je založeno na speciálním tvaru háku, který je upraven tak, aby nezranil.
Víte o dalších katech na Slovensku?
Zatím ne, nevím, neslyšel jsem. Snad jenom v Ružomberku jsem něco viděl, ale to byla jenom taková parodie. Vzali to z té humornější strany. Já to beru trochu drsněji a chci ukázat lidem život ve středověku, jaký byl i s těmi popravami a mučením.
Pracujete sám nebo máte nějaké pomocníky?
Mám dva spolupracovníky, takzvané holomky, z naší skupiny, kteří mi pomáhají.Zatímco ale oni jsou anonymní, ukrytí pod kápí, já pracuji s odhalenou tváří, aby každý věděl – aha, to je kat.
Kolik poprav tak zvládnete za sezónu?
Tak pět, šest. Je to dost náročné, protože člověk potřebuje řadu speciálních potřeb, které se špatně shánějí. Při každé popravě se něco znehodnotí a tak si to musím sám znovu vyrobit.
A jaký je váš osobní názor na tyto tresty?
Co bych dodal? Prostě to tak bylo. Chci jenom lidem připomenout tu strašnou hrůzu. Dneska se díváme na akční a kdovíjaké filmy, ale vidět to na vlastní oči, zblízka, je opravdu kruté. Kruté, ale diváci si to přitom žádají.
Co na tom diváky už po staletí přitahuje?
Bude to ta rudá krev, která proudí v žilách nás všech. Ten impuls života.
Všiml jste si reakcí publika? Chovají se například jinak muži, ženy nebo děti?
Na divákovi záleží moc. Zvlášť ta mladší generace přímo žízní po krvi. Staly se mi případy, že jsme dělali popravu s ukázkou napichování na kůl a když bylo po akci, přišli za mnou se slovy: „Ale strýčku kate, vždyť z toho děvčete netekla vůbec žádná krev.“ A to mi řekly děti!
Jaké má mistr kat plány do budoucna?
Chtěl bych připravit ukázku stínání. Zatím to ale jsou jen plány, realizace je hudbou budoucnosti.
Závěrem bych mistru katovi chtěl popřát mnoho úspěšných poprav bez skutečných obětí a dovolil bych si jeden postřeh. Mezi dětmi byl „ujo kat“ s děsivou sekerou opravdu tou nejoblíbenější postavou celého festivalu. Kdyby „Tato“ vybíral za každou fotografii s mrňousem desetikorunu, byl by z něj na konci dne zámožný muž. Ostatně slabost pro něj měla i děvčata, ale snad jen proto, že byl vynikající společník.

Poznámka: Odpovědi samozřejmě byly původně ve slovenštině, ale nejsem schopen zaručit správnost přepisu záznamu, takže ho předkládám v češtině.