Nemlaskej!

Rodičovské napomenutí doprovázené nezřídka pohlavkem ratolesti nezpůsobně mlaskající známe mnohý z vlastní zkušenosti. Budiž nám útěchou, že takto pohlavkovány byly děti odedávna. Středověk bývá chápán jako období, kdy společenské mravy neoplývaly zvláštní vytříbeností. Přitom některá pravidla slušného chování formuloval už v 11. století Petr Alphonsus v knize „Disciplina clericalis“ a v 13. století poměrně zevrubně popsal Reineri Phagifacetus ve skladbě „Der wälsche Gast“.

Ovšem to jsou prameny zahraniční provenience, pro naše země je materiálu pramálo. To ovšem neznamená, že by zde žili nějací neotesanci. V „Deníku poselstva ke králi francouzskému“ z roku 1464 se píše: „Mezi tiem ve čtvrtek před sv. Petrem a Pavlem zval pan Albrecht Kostka k obědu radu vévody Mediolanského a některé staršie toho města Avevilla; a ti sě velmi divili, že Čechové tak se pěkně a slušně mají v krmiech“. Naši předci ve Francii ani nemuseli předvádět žádný nadstandard, spíš byli Francouzi překvapeni tím, že Češi nejsou taková holota, jak je líčila protihusitská propaganda. Navíc Jiří z Poděbrad pro diplomatickou misi jistě nevybral nějaké hulváty.

Velmi poučné je dílo Tomáše Štítného, i když autor na problém nahlíží spíše z hlediska věroučného. Jeho rada je jednoduchá – člověk by měl jíst prostě a tolik, kolik potřebuje. Varuje před příliš kořeněnými jídly i před nadměrným pitím. Myslím, že už tehdy vcelku dobře vyřešil problém správné životosprávy. Jak tomu ale bývá, velmoži tohoto světa málokdy naslouchají hlasu filozofů, takže stoly se na hostinách i nadále prohýbaly pod lahůdkami.
Z 15. století pocházejí anonymní rýmovaná pravidla, která by se dala shrnout do těchto bodů:

1) Stoluj jen se slušnými lidmi
2) Nad žádným jídlem se neofrňuj
3) Nezapomeň se rozdělit s chudými
4) Neutírej si nos do ubrusu
5) Sůl nabírej na nůž
6) Neplivej kolem
7) Při jídle mluv jen nezbytně
8) Po stole se neválej
9) U stolu nezpívej
10) Neolizuj nůž
11) Nešťourej se nožem v zubech (od toho byla často velmi luxusní párátka)
12) Nepij, když máš plná ústa
13) Neškrab se

I když dnes asi těžko někdo ponese v kastrůlku část svého oběda do místní charity, s jinými prohřešky se setkáváme stále. Neznámý autor pamatuje i na pravidla pro podávání jídel. Stolovník by měl dostat nůž, lžíci a sůl. Vidličky byly pozdější záležitost. Když hovoří o hygieně, s vykřičníkem upozorňuje, že vše má být čisté a špinavé nádobí musí být okamžitě odnášeno. Na stole samozřejmě nesměla chybět „medenice“, tedy nádoba na omývání rukou a ručník. Jídla měla na stůl přicházet jedno po druhém.
Tato pravidla se v různých obměnách objevují i v dalších dílech s podobným tématem, z čehož lze usuzovat, že stále bylo komu pravidla stolování připomínat. Řehoř Hrubý z Jelení například uvádí věty, které pronášet při návštěvách je velmi netaktní (dodnes!): „To nechutné bylo. To nepěkně zapáchalo. To jest mělo prvé dáno býti. To bylo studené. To ne v čas dané. To bylo nedovařené, to rozvařené.“
Počet příruček zabývajících se chováním u stolu zákonitě vzrostl v 16. století v souvislosti s objevem knihtisku. Ovšem většinou se nejedná o díla zcela původní, ale napodobeniny zahraničních materiálů. Připomeňme tedy třeba dílo Jiřího Strejce ze Záhřebu vydané v Praze roku 1600 pod názvem“Mravové aneb naučení potřebná, jak dítky hned z mládí mravy a obyčeje dobré, ano i začátky pobožnosti znáti, jim zvykati a vyučovati se mají.“ Zde se například dozvíme užitečné rady, že s nožem „se nehraje“ a s nohama pod stolem neklátí. Nelibost vzbuzuje také krkání, mlaskání a vyluzování dalších nepatřičných zvuků. Nepatřičné je i lapání blech, ale to už snad dnes je anachronismus. U stolu bychom se pak měli spokojit se dvěma chody (tedy jako dnes s polévkou a hlavním jídlem). Zde nechybí tehdy velmi oblíbený povzdech, že lidé jsou hrubě řečeno poněkud „rozežranější“, než je zdrávo a sedlák sedláka nejednou hostí pěti chody. Z účtů, které nám zanechaly lepší kruhy se zdá, že lidé tehdy už „roupama nevěděli coby“. Jak jinak si vysvětlit zápis důchodního písaře v Jindřichově Hradci z roku 1606: „malíři od pozlacování paštik a huspenin pro hosti 1 kopa 42 gr. 6 den.“ S odstupem času se může zdát, že celá ta bída třicetileté války jakoby byla reakcí právě na rozmařilost předchozího období.
Mravoučná přikázání nejsou ovšem jenom suché poučky, naopak celá řada knih nepostrádá značnou dávku humoru. Tomáš Rešel Hradecký se ve svém spise z roku 1561 například držel úsloví „na hrubý pytel hrubá záplata“ a tomu odpovídá i jeho styl: „Hrdla svého nemáš odvírati jako nějaká nesytá svině a požeradla otevřená míti jako hltavý a žravý pes a nemysliž takto: Tuto jest co dosti jísti, tutoť břicho naplním, žeť bude naň moci jako jiný buben bubnovati. Neb není to žádné mravné umění ubžerným býti, siceť by sedláci takové umění vajborně uměli.“ Tento případný úryvek by se dnes ohromně vyjímal nad nejedním švédským stolem. Z negativního příkladu vycházejí návody „doktora Krobiána“, které byly do češtiny překládány z německého jazyka.
Souhrnné vyprávění o slušném chování u stolu v minulosti nám zanechal český historik a velký znalec pramenů Čeněk Zíbrt. Útlá knížka, ze které jsem čerpal, se jmenuje „Poctivé mravy a společenské řády při jídle a pití po rozumu starých Čechův“. Vyšla v Praze roku 1890 u Josefa R. Vilímka. Zde uvedené příklady jsou jen zlomky toho, co Zíbrt uvádí. Nicméně i z toho mála je patrné, že ani stovky let osvěty nedokázaly mlaskání vymýtit. Je určitou konstantou provázející lidstvo a dokazuje neměnnou podstatu člověka. Snad by bylo jednodušší ho po vzoru některých národů prostě legalizovat.