Šermíři po pás ve vodě

Poslední červnový víkend se pod zříceninou Zbořeného Kostelce nedaleko Prahy konalo už tradiční setkání šermířů nazvané „Bitva o brod“. I když účastí nepatří mezi typicky masové akce, přesto se zde sešlo pěkných pár desítek členů skupin historického šermu a akce rozhodně stála za navštívení.

Scénář akce vycházel ze skutečných historických událostí z 15. století. Od roku 1443 na nedalekém hradě sídlil loupeživý rytíř Kuneš Rozkoš z Dubé. Poloha sídla na vysoké skále dokládá, že si nevybral špatně. Když ho odsud chtěl vyhnat Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, musel se svým vojskem do kraje vtrhnout dvakrát. První obléhání v roce 1449 bylo neúspěšné a teprve o rok později se mu podařilo hrad dobýt. Teprve poslední obléhání ale mělo za následek změnu Kostelce v trosky. Roku 1467 v rámci nastolování pořádku v království ho oblehla a později obsadila vojska Jiřího z Poděbrad. Ten, aby zabránil dalšímu použití hradu k odboji, ho nechal přeměnit v ruiny.

Šermíři pod hradem byli rozděleni v principu na tři skupiny. Jedna chránila předsunuté dřevěné opevnění (mimochodem vcelku slušně udělané), druhá na stejném břehu ho dobývala a třetí čekala přímo pod hradem za řekou, kterou musela přebrodit. To je ovšem dělení jen základní, ve skutečnosti oddílů bylo mnohem víc a bez velké nadsázky lze říci, že se na bojiště couraly „jak švábi na pivo“. Ne že by historie takové případy neznala – řadu bitev se přesně tímto způsobem podařilo prohrát. Zde ale byla asi hlavním důvodem snaha natáhnout představení na požadovanou dobu. Je to způsob vcelku častý i pochopitelný.

Protože na „Bitvě o brod“ jsem letos byl prvně, příliš jsem nevěřil zprávám, že bojovníci skutečně ve zbroji do vody vlezou. Vyděsilo mě, když jsem pak onu skupinu na vlastní oči viděl, kterak se po pás (a místy i výše) brodí na protější břeh. Mě by odradila studená voda i představa večerů strávených se „sidolem“ nad reznoucími zbraněmi. Poněkud mě překvapilo chování několika šermířů, kteří měli břeh proti této skupině bránit. Zatímco nepřítel dobýval metr po metru pevnou zem, oni si v těsné blízkosti vřavy korzovali a nezávazně konverzovali zřejmě o počasí.

Organizačně se mi akce zdála zvládnuta poměrně dobře. Ani před vlastním vystoupením se diváci nenudili. Jak už bývá na podobných akcích obvyklé, vlastní bitvě předcházely ukázky dobových písní, tanců a palných zbraní. Jména skupin mi, bohužel, vypadla, protože původně jsem celé odpoledne plánoval jako rodinný výlet, ale zvláště vystoupení hudební skupiny mě zaujalo. Poněkud zvláštní bylo chování celé řady návštěvníků, kteří návštěvu akce považovali za vítanou příležitost k vyvenčení svého psa. Řekl bych, že ta zvířata musela při výstřelech z hrubých kusů dost trpět. A snad ještě dvě připomínky – dřevcové zbraně s „gumovým“ zakončením mohou vypadat věrohodně ze vzdálenosti sta metrů na Libušíně, nikoliv na deset metrů, jak tomu bylo na Kostelci. Ovšem to není kritika, spíše otázka pro diskusi. Nepříliš šťastně byla formulována také část textu na plakátu, který v Praze celou akci avizoval. Ano, do Kostelce skutečně jezdí příměstská linka MHD. Jenže o víkendu se jedná jen o jediný spoj a to v neskutečně brzkou hodinu.