Šermíři v Červeném Újezdě

Začátek šermířské sezóny jakoby se nám posouval blíž k začátku jara. Zatímco v dřívějších letech bývalo zvykem, že začínala bitvou na Libušíně, letos zvaly plakáty na šermířská vystoupení už o několik týdnů dříve. Kdo se nemohl prvních klání dočkat, mohl v sobotu 10. dubna vyrazit na akci do Červeného Újezda kousek od Prahy, kterou pořádali Berounští měšťané.

Na vystoupení zvaly plakáty u stanic pražského metra s tím, že do místa konání jezdí městská hromadná doprava. Právě to se ale ukázalo pro návštěvníky jako největší zrada. Příměstské autobusy jezdí o víkendech v zoufalých intervalech – v tomto případě odjížděly ze Zličína dopoledne pouze tři. Ten nejvhodnější jel kolem desáté hodiny. Už tam se zhruba třicet lidí nevešlo. Řada z těch, kteří si naplánovali šermířské vystoupení jako náplň sobotního odpoledne, tak změnila program. Lepší situace nebyla ani u autobusu odjíždějícího kolem dvanácté. Žádná z těchto linek nebyla posílena. Přitom například v případě Libušína tomu tak bývá. Vylepit plakáty po Praze a nepočítat s tím, že se návštěvníci opravdu dostaví, může jen osoba ducha velmi mdlého. Tedy pouze ti šťastnější, kteří stáli na zastávce s dostatečným předstihem a ve zdraví přečkali jízdu přecpaným autobusem, tak mohli shlédnout vlastní vystoupení. To se odehrávalo kousek od zbrusu nového místního hradu. Na jeho návštěvu vzhledem k problematické dopravě mi nezbyl čas, takže jsem si prohlédl jen přilehlý skanzen. Letmo lze pouze prohlásit, že celek působí malebně a impozantně. Není to žádná vesnická chalupa obehnaná kamenným plotem, ale zcela regulérní hrad, který by udělal radost i bohatšímu feudálovi. Můžeme spekulovat o tom, jestli má smysl stavět hrady nové a jestli by nebylo lepší opravit ty staré. Ale projekt to byl ryze soukromý a každý ať si za své peníze dělá, co mu je libo, pokud se pohybuje v rámci zákona. Osobně postoj majitele zřejmě chápu – než se roky hádat s památkáři, je jednodušší si postavit hrad hned na zelené louce (zde doslova).

Dobu před hlavním bodem programu vyplňovali doboví muzikanti a kejklíř. I když účinkujících se střídalo relativně málo, nemyslím, že by se někdo byť jen chvíli nudil, což se nedá říct o akcích podstatně větších. Výhodou byla samozřejmě přítomnost nedalekého skanzenu a také fakt, že malé ležení bylo pro veřejnost otevřené. Je to řešení vůči divákovi velmi vstřícné, nicméně proveditelné asi jen v případě menšího množství návštěvníků. Řekl bych, že obecenstvo se chovalo ukázněně a snad jediným nedostatkem byla absence odpadkových košů. Opominu-li poněkud zmatené, nicméně milé slečny u vstupu.

Hlavní část programu mohla trvat odhadem zhruba hodinu. Akce zdaleka nebyla velkolepá jako Libušín a nedosahovala rozměrů ani, tuším, předloňské „třicítky“ na Okoři. Účinkující se počítali spíše na desítky. Tomuto faktu byl podřízen i scénář. Pokud by se pořadatelé uchýlili k tradiční bitvě ve stylu „zmasti koho můžeš“ bylo by do pěti minut po boji. Místo toho autor scénáře zvolil „didaktický“ přístup – tedy ukázky různých činností a manévrů – od práce pikenýrů, přes střelbu z muškety, odpalování děl až po úspěšné předvedení zmenšené kopie obléhacího praku. Tento přístup není u Berounských měšťanů nový – mnozí si možná vzpomenou na jejich vystoupení s hrubými kusy, které je založeno na stejném principu. Teprve když se divák nabažil těchto ukázek, strhla se na louce menší bitva a vše zakončilo tradiční defilé. Vzácným jevem bylo, že slušně viděli prakticky všichni diváci, aniž by museli své místo bránit už dvě hodiny před začátkem. Poněkud nešikovná snad byla celková orientace bojiště – celou dobu návštěvníkům na nejdelší straně vymezeného prostoru svítilo slunce do očí. To je u „bitev“ jev poměrně běžný a nikdo se nad tím, pokud vím, nepozastavuje.

Akce zhruba splnila očekávání. Jel jsem se podívat na lancknechty a dostalo se mi jich v míře přiměřené vstupnému ve výši 80 korun. Pokud jsem se dosud domníval, že návštěvou vystoupení, pod kterým jsou podepsáni Berounští měšťané nemohu vcelku nic zkazit, nemýlil jsem se. Po některých předchozích zkušenostech je pro mně pověst skupiny při výběru vystoupení poměrně důležitá. Akce se odehrála v příjemném prostředí, které se zdá být pro podobná vystoupení poměrně vhodné. Jediným, ale podstatným kazem tak zůstala doprava. Pochybuji, že se z těch, kteří se nedostali do autobusu, někdo ještě do Červeného Újezda vypraví.