Střípky z monasteriologie I.

Období středověku (obecně vžité označení pro dobu od 5. do konce 15. století) je neodmyslitelně spojeno nejen s rozvojem měst, hradů a tvrzí, ale především s obrovským rozmachem stavitelství sakrálního – se zakládáním kostelů, chrámů, konventů a dalších církevních staveb.

Připomeňme si, že s klášterem, jako obydlím určité náboženské komunity, se setkáváme nejen v náboženství křesťanském, ale například i v buddhismu. První katolické konventy vznikly v Egyptě na přelomu 3. a 4. století (našeho letopočtu). V Evropě se objevily o 100 let později a zaznamenaly okamžitý rozvoj. Do té doby bylo duchovní rozjímání a šíření víry záležitostí spíše jednotlivců (poustevníků, potulných mnichů) nebo nepříliš organizovaných komunit – mnišských osad a vesnic.
Zásadní zlom do této situace vnesl benediktinský řád, který vytvořil jakýsi ideální model kláštera s do nejmenších podrobností promyšleným uspořádáním všech potřebných budov. Plán byl zhotoven v 9. století pro švýcarský klášter sv. Havla v St. Gallen a stal se základním schématem, z něhož vycházela většina středověkých i pozdějších konventů.

Historie řeholních staveb v Čechách a na Moravě
Zároveň se šířením křesťanství do dosud pohanských oblastí se i do českých zemí dostávají ze západu první církevní řády a vznikají tady první kláštery.
Vůbec nejstarší řeholní institucí u nás se stal klášter benediktek, zřízený počátkem 70. let 10. století na Pražském hradě u kostela sv. Jiří. Po dvaceti letech nato byl založen i první mužský klášter – klášter benediktinů v Břevnově. Téměř po dvě století (170 let) byl benediktinský řád jediným, který u nás působil.
Ve 12. století přibyly k benediktinským klášterům konventy premonstrátské a cisterciácké – na základě nového programu emancipace římské církve – tj. osvobození církve z područí světských feudálů, jehož horlivými šiřiteli byli právě premonstráti a cisterciáci. Jejich úkolem bylo povýšit církev na nejvyšší autoritu soudobého života.
Nedlouho poté se v českých zemích objevují první komendy nově vznikajících řádů rytířských (nejdříve a nejsilněji u nás zakořenili johanité) a současně s nimi také komendy řádů křižovnických. Ke křižovníkům patří i jediný mužský řád českého původu – řád křižovníků s červenou hvězdou, který se od nás rozšířil i do ostatních evropských zemí.

Je třeba si uvědomit, že ne každá řeholní instituce označuje své sídlo termínem „klášter“. Kláštery byly domy pouze mnišských řádů (tedy benediktinský klášter, cisterciácký klášter), kdežto např. premonstráti mají kanonii, rytířské řády komendu, jezuité a piaristé kolej atp. Proto chceme-li obydlí řeholníků pojmenovat všeobecným výrazem, je lépe použít označení konvent nebo řeholní dům namísto lidově rozšířeného „klášter“. Ustálené názvy řeholních domů jsou uvedeny v přehledu řeholních institucí – viz Střípky z monasteriologie IV.

Konventy zakládali původně jen panovníci, později i představitelé vyšší šlechty. Už při svém zřízení byl konvent od svého zakladatele vybaven štědrými dary a rozsáhlými pozemky, mnohdy zahrnujícími vesnice, dvory, poddané. Svůj majetek konventy neustále zvelebovaly a rozšiřovaly, už koncem 12. století patřily k největším pozemkovým vlastníkům v zemi a svým bohatstvím předčily nejednoho šlechtice (přestože se to zdá být v rozporu s řádovými zásadami, tak slib chudoby se týkal jednotlivých řeholníků, v některých případech i vzhledu konventu nebo chrámu, nikoliv konventu jako instituce).

Některé kláštery měly i svá latinská jména, například :
Porta Coeli (Brána Nebes) v Předklášteří u Tišnova
Rosa Mariae (Růže Mariina) ve Vizovicích
Rosa Coeli (Nebeská Růže) v Dolních Kounicích
Apostolorum Porta (Brána Apoštolů) v Postoloprtech (zkomolením vznikl název obce)
Aula Regia (Královský Dvůr) ve Zbraslavi
Sacer Campus (Svaté Pole) v Ledcích u Třebechovic
Vallis S. Mariae (Údolí P. Marie) v Pohledu

Do roku 1300 bylo v Čechách a na Moravě vybudováno kolem 180 klášterů, z toho 70% ve 13. století – a z nich pak většina už ve městech a v předměstích. K mnišským klášterům a rytířským komendám začaly přibývat konventy žebravých řádů, jejichž poslání souviselo už téměř výhradně s rozvíjejícím se koloritem středověkých měst. Do českých zemí přišli nejprve dominikáni, hned po nich minorité, ale ani další žebravé řády na sebe nedaly dlouho čekat.

Kláštery, resp. konventy postupně pronikaly do všech oblastí středověkého života, jejich mimořádný význam spočíval především v oblasti vzdělání (podílely se na výchově příslušníků knížecích rodin, shromažďovaly, získávaly a zaznamenávaly poznatky ze všech vědních oborů, budovaly knihovny), v oblasti literatury (kroniky a dějepisná díla, opisy knih, iluminované rukopisy) a umění vůbec (malířské, písařské, řezbářské a stavitelské dílny). Zasahovaly do soudobého politického dění (v poradenských a diplomatických službách panovníků a šlechty nebo i v náročných militantních akcích a misiích, např. k ochraně poutníků k Božímu hrobu v Jeruzalémě – rytířské řády), věnovaly se charitativní a sociální službě (péče o nemocné ve špitálech, o raněné, osiřelé nebo o trestané) a duchovní správě (správa far a kostelů, bohoslužby, rozvoj liturgie, misionářská činnost). Vynikaly v hospodářské činnosti, ať už zemědělské (především mnišské řády) nebo finanční a soudní (především rytířské řády). Staly se feudálními vrchnostmi a lenními pány s širokou pravomocí.
Mnohé z konventů prosluly i výrobní činností – např. benediktinský klášter v Ostrově výrobou reliéfně zdobených keramických dlaždic. Poslání a činnosti řeholníků odpovídalo i uzpůsobení jejich sídla, jehož základní podobu předurčovaly řádové regule té které řeholní instituce. (Jak takový středověký konvent vypadal si ukážeme v dalším článku.)

Rozvoj středověkých klášterů byl přerušen husitskými válkami, při kterých bylo husity dobyto na 170 konventů – představitelů feudálního útlaku. Mnohé z nich už nikdy nebyly obnoveny, ostatní se vzpamatovávaly jen pozvolna. Svůj druhý největší rozmach zaznamenaly řeholní instituce až po roce 1620, v průběhu třicetileté války – s úkolem upevnit katolickou víru a vladařskou moc Habsburků. Toto období se však už týká novověkých dějin, tudíž stojí mimo oblast našeho zájmu.