Templářská detektivka

Dopis od kapitána

Tato templářská historie nezačala v šeru chodeb středověkého hradu, jak by se slušelo, ale zcela prozaicky v e-mailové schránce. Byla to reakce na pár článků o křížových výpravách a rytířských řádech, které jsme před časem pověsili na internet. Už se mi ozval leckdo – seriózní amatéři v oboru historie i podivní hledači záhad tam, kde žádné nejsou. Tohle ovšem byla jiná káva už podle autora. Pod dopisem v excelentní češtině proložené pár anglickými slovíčky byl podepsán kapitán US NAVY ve výslužbě Steve Prosek. Každý máme nějaké hobby. Pan Prosek pracoval pro americké námořnictvo v Tichomoří a ve svém volnu zcestoval křižácké hrady ve Svaté zemi.

Zájem o templáře a zejména jejich podíl na materiálním zabezpečení křížových výprav bývalého námořníka přivedl až do francouzských archivů. Řád založený někdy v letech 1118 či 1119, tedy po první křížové výpravě, na ochranu kajícníků putujících ke Svatému hrobu se ukázal jako velmi výkonná ekonomická organizace a jeho představení si z pragmatických důvodů vybudovali sídlo právě v Paříži. Když se francouzský panovník Filip IV. Sličný v první čtvrtině 14. století rozhodl naplnit královskou pokladnu, zlomilo bohatství templářům vaz. Následoval vykonstruovaný proces, zrušení řádu, vynesení rozsudků smrti a rozchvácení majetku. Nezůstalo toho mnoho – bájné poklady dodnes nedávají spát romantikům. Také listin se dochovalo poměrně poskrovnu, ale právě mezi nimi pan Prosek nalezl jednu, která v sobě skrývala překvapení mající svým způsobem cenu zlata.

Obsah se týkal provozu na jedné z templářských lodí v době někdy na počátku 13. století, tedy krátce po třetí křížové výpravě, a nejspíš by ho ocenil historik zabývající se „dějinami všedního dne“. Jistě, věc zajímavá, ale z laického pohledu asi nikterak bombastická. Ovšem kdyby pod dokumentem nebyl podepsán jakýsi Poczepicky de Poczcepic. To už na věc vrhá trochu jiné světlo. Počepice jsou přece vesnice u nás v Čechách nedaleko Sedlčan. Kombinace Čech-templář-námořník v jedné osobě zní neuvěřitelně.

Hledání Počepického

Na začátku „pátrání“ jsem byl k budoucímu výsledku skeptický. Pro 12. a 13. století jsou značné mezery i v zásadnějších otázkách českých dějin, než je původ jakéhosi „zemánka z Nemanic“, a první kroky mě o tom jedině přesvědčily. Literatura sice dokládá existenci Počepických z Počepic ovšem pro období 15. až 17. století a jedním dechem dodává, že tento rod nemá kromě jména nic společného s vladyky, kteří zde sídlili dříve. Alespoň něco – v Počepicích již dříve existovala jakási drobná šlechta.

Bez valného úspěchu jsem prolistoval snad všechno, co bylo v dosahu, až jsem si vzpomněl na klasické dílo Augusta Sedláčka Hrady, zámky a tvrze Království českého. Nakonec ta nejjednodušší cesta přinesla nejlepší výsledek. Vynikající znalec archiválií v souvislosti s Počepicemi uvádí dvě krátké, nicméně velmi důležité větičky: „Stará tvrz Počepická již dávno zanikla. Po vsi se psal l. 1219 Ctibor.“

Ne, ještě nemáme toho „našeho“ Počepického. Nemohl být přeci zároveň na rodné tvrzi a přitom brázdit Středozemní moře. Druhá věta spíše svědčí o tom, že rod i po jeho odchodu do ciziny dále pokračoval. Tedy onen Ctibor mohl být starší bratr, který zdědil rodnou tvrz, nebo jeho potomek. A jsme opět o kousek dál. Křížové výpravy přeci byly záležitostí druhorozených synů. Majetek obvykle přecházel z otce na nejstaršího syna. Ti druhorození mohli počítat s církevní kariérou, ke které neměl každý předpoklady. Kruciáty tedy byly vítaným ventilem pro nepokojnou krev a vidina bohatství i společenské prestiže čekající ve Svaté zemi musela lákat.

Cesta do řádu

Koncem osmdesátých let 12. století se křižácká moc ve Svaté zemi vybudovaná předchozími kruciátami hroutila pod náporem muslimských vojsk vedených vynikajícím vojevůdcem Saladinem. Roku 1187 do jeho rukou padl i Jeruzalém. Pokud si zde západní svět chtěl udržet pozice, musel jednat. Vůdčí osobností počátku třetí křížové výpravy se stal skoro sedmdesátiletý římský císař Fridrich Barbarossa, vládce, jemuž nebylo radno odporovat. Českého knížete Konráda II. Otu to také ani nenapadlo, když ho císař požádal o kontingent, a hbitě do čela budované jednotky postavil nevlastního bratra Děpolda. Zabil tak dvě mouchy jednou ranou – Děpold byl dost reprezentativní pro takový úkol a zároveň se doma zbavil konkurence. S vlastními bojovníky to už bylo horší. Pro výpravu se dobrovolně podařilo získat zhruba polovinu požadovaného počtu mužů. Můžeme předpokládat, že právě mezi nimi byl i Počepický. Zbytek bojovníků kníže získal tak, že otevřel vězení a odsouzencům dal na vybranou mezi neprodleným vykonáním rozsudku a odčiněním hříchů v boji s nevěřícími.

Český kontingent musela být zajímavá směsice individuí s „bohatou“ minulostí a prachmizernou budoucností. Už při pochodu k srbskému městu Niš nechal Barbarossa osm Čechů popravit za násilnosti na místním obyvatelstvu. Je těžké si představit, co všechno museli spáchat, když překročili i normy středověkého vojska na válečném tažení. Češi se ale moc nepoučili.

Drancovali v okolí Adrianopole, v Thrákii zajali byzantské úředníky, které pustili až za výkupné, a u pevnosti Sycheron opět rabovali. Sám Barbarossa nakonec na popravy rezignoval a viníky trestal jen důkladným výpraskem. Zřejmě si spočítal, že by vojsko zdecimoval dřív, než by vůbec k nějaké bitvě došlo. Pokud je úvaha o Počepického účasti správná, musel projít skutečně dost drsnou školou, která však byla vynikající průpravou pro námořnické řemeslo.

Nebylo to ovšem jen rabování, čím se čeští bojovníci proslavili. Také v boji si vedli zdatně a několik z nich si za statečnost vysloužilo i rytířské ostruhy. Přímo neuvěřitelný kousek se jim shodou náhod povedl po dobytí Ikoninu. V paláci, kde byli posléze ubytováni, objevili ukrytý poklad, který byl původně určen k financování boje proti křižákům. To se však část výpravy založené na autoritě císaře blížila k tragickému konci. Za dosud ne zcela vyjasněných okolností totiž Fridrich Barbarossa 10. června 1190 utonul při přechodu řeky Salef. Část německých účastníků výpravy se začala organizovaně vracet domů, jiní prostě dezertovali. O české skupině víme, že se kvůli častým bojům neustále tenčila, ale pokračovala dál, až se poslední tři stovky bojovníků dostaly nedaleko Akkonu. Zde, na mostě přes řeku Belus, svedli zřejmě svůj poslední boj jako organizovaná skupina. Toto střetnutí, nebo lépe řečeno řež, zaznamenali tři kronikáři – pokračovatel Ansberta, Norman Ambroise a z druhého břehu Beha-ad-Din. Všichni se shodují ve dvou věcech – čeští bojovníci si vedli statečně a za most zaplatili značnými ztrátami. Snad až polovina z nich padla, zahynul i kníže Děpold. Podařilo se ale otevřít další zásobovací cestu pro obléhatele Akkonu, kteří trpěli nedostatkem.

U templářů

Česká výprava vykrvácela a jako organizovaná skupina zřejmě zanikla. Ostatní se rozpustily v ležení pod Akkonem. Byl zde Richard Lví srdce i francouzský král Filip II. a samozřejmě také templáři. Někde v tom „babylonu jazyků“ se nacházel chudý šlechtic z Čech – bez družiny, do které by patřil, zřejmě bez valných prostředků, bez perspektivy, že by někdy mohl získat naslibované bohatství, a bez možnosti návratu do vlasti, kde na něj stejně nic nečeká. Vstup do řádu tedy mohl být možností, jak si zajistit aspoň nějakou budoucnost.

Pochopitelně ne každý, koho řád přijal, byl rytířem s bílým pláštěm – i urození museli projít několikaletou službou na souši nebo na moři. Jestliže samotní rytíři byli jakousi páteří řádu, pak další sloužící byli jeho svalstvem. Chod tak mocné organizace potřeboval rozsáhlé týlové zabezpečení. O to se starali členové z jakési druhé vrstvy, ať už to byli zbrojnoši (armigeri) nebo řemeslníci (famuli). Našli bychom mezi nimi dobrodruhy, pokřtěné muslimy, pracovníky přijaté, jak bychom dnes řekli, na dobu určitou a také Poczepického.

Ten se tak zřejmě dostal na moře. Templáři totiž disponovali velkým loďstvem, které používali nejen k zásobování a spojení vlastních základen, ale také k obchodu. Příjmy jim plynuly i z přepravy finančních částek a poutníků do Svaté země. Prostředí malé tvrze stejně jako dlouhá pouť ho nikterak nehýčkaly, takže to musel být člověk devatera řemesel se zajímavými životními zkušenostmi. I pro něj ale asi námořní dráha představovala „tvrdý chlebíček“. Tehdejší plavidla měřila kolem 25 metrů a byla spíše hříčkou vln než dopravním prostředkem. Už samotné nalodění bylo hrdinským skutkem, o samotné plavbě ani nemluvě. Ani rek tak nezpochybnitelný jako Richard Lví srdce se nevyhnul mořské nemoci a málem z toho měl smrt. Všechno ovšem mohlo být také jinak a výše uvedené řádky jsou jen spekulací, i když ne nepravděpodobnou. Jedno ovšem, diky americkému námořníkovi českého původu, dnes víme – na jednom z templářských dokumentů je podepsán Počepický z Počepic – Čech, námořník a templář. A to samo o sobě je úžasnější než sebelépe vyfabulovaný příběh.