Templářská maličkost

Brožurku „Templáři v zemích koruny české“ od Františka Skřivánka, kterou vloni v Praze vydal Klub pro českou heraldiku a genealogii, asi ve většině knihkupectví budete hledat marně. Přesto, pokud vás zajímají dějiny řádů, podívat byste se po ní měli. Svým rozsahem není velká – pokud si odmyslíte několik „povinných“ úvodních stránek, které nás seznamují s historií křížových výprav, zjistíme, že se jedná o samostatně vydaný článek, který lze přečíst za večer. V případě tak atraktivního námětu poněkud vzácná stručnost. Vysvětlení je prosté – autor k tématu přistoupil na základě pramenů a nikoliv tak oblíbených domněnek a spekulací. O to je ale těch několik stránek cennějších.

Autor se ubíral v podstatě dvěma směry – jeden se zabývá architektonickými památkami, které nám po templářích zůstaly, a druhý (silnější) písemnými prameny na našem území. V architektuře je největší prostor věnován jejich pražské komendě. V textu ale najdeme zmínky o dalších stavbách, či spíše jejich reliktech, na celém území republiky. Poměrně málo prostoru je věnováno templářským hradům, ale o nich už najdeme informace v castellologické literatuře. Více místa je věnováno písemným památkám. Fakt, že se jich na našem území nedochovalo moc a jsou velmi stručné, umožnil jejich uvedení zřejmě v plném znění. Nečekejte ovšem žádná senzační odhalení nebo kryptické návody na nalezení templářského pokladu. Skutečnost je méně dobrodružná – jedná se převážně o dokumenty týkající se správy templářských majetků. Vypovídají o všedních záležitostech jako jsou odvody obilí od poddaných nebo dary pozemků. I když s trochou fantazie i tato tématika s bohatstvím templářů souvisí – právě šikovným hospodařením a podnikáním totiž řád svou finanční sílu vybudoval.

Ve stati bych si dovolil upozornit jen na jednu nepřesnost. Autor v souvislosti s osudem templářů ve Španělsku po zrušení jejich řádu na str. 30 uvádí: „Po několika letech jednání vyrostl z nich dokonce nový řád s centrem ve valencijské Montese. Podle prvního velmistra byl nazván calatravským.“ Zatímco první věta je v pořádku, druhá už ne tak úplně. Ve skutečnosti se jednalo vlastně o řády dva – starší calatravský a mladší montesský. I když faktem je, že k sobě měly velmi blízko. Calatravský řád byl montesskému nadřízen a přišli z něj i někteří rytíři. K organizačnímu spojení došlo až roku 1739, ale to se týkalo i dalších řádů a mělo souvislost s postupným úpadkem jejich významu.

Po formální stránce mi v závěru chybí seznam literatury. Je to poněkud zarážející, když text je opatřen poznámkami a určen spíše už poněkud informovanější části laické veřejnosti.

Pokud se rozhodnete tento příspěvek k dějinám řádů u nás pořídit, určitě vás těch 49 korun, co stojí, nezruinuje a faktografie v něm obsažená přes veškerou stručnost za to stojí. Zvláště pro mimopražské zájemce ale asi bude problém brožuru sehnat. Možná by stálo za pokus obrátit se přímo na Klub pro českou heraldiku a genealogii (heraldika@email.cz, tel.: 222 714 283, adresa: U Rajské zahrady 20, 130 00 Praha 3 – Žižkov).