Zbraně, úřady a hodnosti
lehký nástin
balista, dřevce, katapult, končíř, kopí, kuše, meč, palcát, prak, řemdih, sudlice, ostatní, palné
hejtman, hofmistr, hofrychtéř, komoří, konšel, kurfiršt, markrabě, purkmistr, purkrabí, rychtář
hrubá střelba metací, kterou poznali Římané od Řeků. Jde o jakousi kuši obřích rozměrů. Střelná plocha je nakloněna v úhlu 45 stupňů, předek opřen na mohutném podstavci, zadek skloněn dolů. Metány z ní veliké kameny až na vzdálenost 1000 kroků, ale i klády na způsob šípů. K obsluze postačilo 6 mužů. Její postavení zabralo několik hodin práce.
DŘEVCE
či hrále, druh kopí hlavně pro hry rytířské, proto byl bez hrotu, aby nebezpečně neranil, opatřen byl jen zoubky, aby se nesmekal z pancířů.
druh antické hrubostřelby, zvané přímopjaté metající hlavně šípy ve dráze vodorovné, s nepatrným jen úhlem elevačním, naproti střelbě úhlopjaté, již vymršťují se kameny i dřeva v úhlu 45 stupňů. U Římanů bylo zřejmě slovo katapult nahrazeno balistou. Skládá se z podstavce, napínacího přístroje a ze střelné dráhy probíhající vodorovně napínacím ústrojím. Používal se i jako polní střela, protože byla lehčí než balista.
též rapír, péro, štechr, burdýř, kordisko či kosina. Malá ruční spíše bodná než sečná zbraň. Do Čech přichází ze Španělska v XVI. století.
bodná zbraň útočná, skládá se z dřevěného (proto se někdy nazývá dřevcem) bidla s přibitým hrotem kovovým, čepelí čili bodlákem, delším či kratším, širším či užším. Nejdelší kopí měla starohellénská pěchota (až 8 metrů). Později se kopí zkracovalo a po rozšíření palných zbraní z pěchoty vymizelo. U jízdy se udrželo mnohem déle.
samostříl, samostřel (latinsky ballista). Střelná zbraň asi ze XII. století vycházející z luku. Luk čili oblouk pro kuší, vážící až 5 kg se dělával ze železa a nejlepší ocele či z rohu. Pevně byl přidělán do dřevěné sochy, odpovídající pažbě ručních palných zbraní. Luk opatřený tětivou se napínal zpočátku pouze rukou, později heverem (poprvé v Anglii), klikou nebo podobně. Střelec napínaje luk, opřel se nohou o kruh na hlavě sochy a vzpíral vší silou celé tělo. Tětiva se zachytila ořechem, tedy kotoučkem nahoře a dole vykrojeným. Nejlepší kuše dělali Španělé.
ruční bodná a sečná zbraň. Od šavle se liší přímostí čepele, pádností a většímu rozměry od kordu. Opatřen byl křížem čili odrážkou na záštitu ruky (záštita). Ve středověku čepel dělána z oceli, s jílcem ze železa a dřeva, rohu, nebo kosti. Krátké meče se nazývali mezi našimi předky tesáky, dlouhé pak rutlníky, korčáky, korduláče (tvořili přechod ke kordu), meče dvouruční čili šaršouny a posečité. V XVII. století jsou meče stále menší a přecházejí v kordy.
po praku asi první a nejjednodušší zbraň k metání střel, šípů. Oblouk se vyráběl z pružné hmoty, jako tvrdé a houževnaté dřevo, kostice velrybí, ocel a podobně. Na jeho koncích byla velmi pevně připevněna tětiva, sloužící k jeho napínání. Své naplnění našel v kuši.
pádná mlátící zbraň, mocný kyj dřevěný s paličatou hlavou, pobitou velikými, silnými hřeby, železným hrotem ven. Používal se již ve starověku, ale nosily ho i později rytíři jako odznak hodnosti (menší provedení)
jednoduchý přístroj k metání předmětů, nejčastěji kamení, kulí a podobně do dálky. Užíval se jednak jako malý ruční nástroj, nebo jako objemný k metání těžkých předmětů do hradů. Byl sestrojen obdobně jako balista nebo katapult.
zbraň středověkých Čechů, biják na způsob palice, palcátu, někdy též hvězdy, v XVI. století zcela vymizel.
začala se objevovat v českých zemí od XV. století a připomínala kopí. Měla dlouhý nůž, jenž při dolejším konci násadky měl dva háky, dvě ramena (nazývána uši – sudlice ušatá), buď nahoru vztyčená, buď dolů ohnutá, nebo vodorovně trčící.
Kropáč – zvaný též hvězda, zvláštně tvarovaný palcát či biják, na dobře okované tyči ostnatá koule velikosti dětské hlavy, u husitů uchycena ne přímo na tyči, ale na krátkém řetězu
Mlat – těžké válečné kladivo, později ustoupilo palcátům
Oštěp – krátká či dlouhá bodná zbraň (halapartna, partyzána, kopí či ratiště – podle délky)
jako zbraň se používaly též bojové sekery, kladiva, vidle či okované cepy.
Píšťala – lehká husitská palná zbraň, později hrubší na kolech
Hákovnice – zvaná též arkebuzza, ruční palná zbraň, vzniklá zúžením a prodloužením děla, střílela koule o váze až 8 lotů
Houfnice – hrubá polní zbraň, menší než tarasnice, střílela koule až 5 liber těžké (houfnice = užívaná v houfech, na poli)
Tarasnice – středověké dělo, koule až 20 liber těžké, stála na dvoukolých lafetách, ale mohla být umístěna i do vozu či na hradbu
HEJTMAN
(polsky hetman, rusky ataman, německy Hauptmann)
Hejtman obecně znamená náčelník, představený, užíván byl též jako vrchní vůdce vojenský. V Čechách byl též hejtman hradní (v Praze, na Karlštejně i jinde) a krajský, kteří byli nejvyššími politickými úředníky v bývalých krajích.
Hejtman čtvrtní byl jeden ze samosprávných orgánů českých měst od poloviny XIV. století. Jeho úkolem byly vojenské záležitosti v dané čtvrti města, kde byl zvolen, později i různé funkce policejní. Pod čtvrtními hejtmany stáli setníci, padesátníci a desátníci. Každá čtvrť měla svou korouhev, ke které se museli všichni sousedé (muži registrovaní jedním ze čtvrtních hejtmanů) v případě nebezpečí či válečné výpravy hlásit. Aby město nebylo zcela bez mužů, branná povinnost neměla celoplošný charakter, ale byla určena jen některé ze čtvrtí.
Hejtman krajský byl od XV. století politickým, vojenským, finančním a soudním funkcionářem. Zpočátku byl krajský hejtman samosprávným zřízencem, později se stával spíše zeměpanským úředníkem.
Hejtman královský byl v pražských městech představený rychtáře. Tento úřad zavedl až Ferdinand I. po potlačení stavovského odporu roku 1547.
Hejtman zemský mohl být nazýván též hejtmanem království českého (od XV. století). Někdy byl pouze jeden královský hejtman, jindy více. Byli vybíráni z nejvyšších úředníků zemských, později byli hejtmany jmenováni i jejich synové. V roce 1437 z důvodu své nepřítomnosti ustanovil Zikmund Lucemburský 6 zemských hejtmanů či vladařů. Tuto funkci o pár let později zastával například i Oldřich z Rožmberka a Menhart z Hradce, oba z nejvýznamnějších šlechticů doby husitské. Moc královských či zemských hejtmanů byla velmi značná, ale nezahrnovala všechna práva královská. Ačkoliv měl být soud hejtmanský jakožto soud králova náměstka soudem královským, jevil přeci jen povahu stavovskou a klesl proti soudu zemskému na druhé místo. Na Moravě tento úřad zdomácněl mnohem dříve než v Čechách. Už v dobách markraběte Jošta se zemský hejtman nazýval též starostou.
(německy Hofmeister, latinsky magister curiae)
Hofmistrem se nazýval správce panského nebo panovnického domu, který měl dbát na pořádek při nejrůznějších dvorských obřadech a slavnostech, které měl také sám vystrojovat a zařizovat. Měl poslední slovo nad organizací podobných akcích. Stát se hofmistrem znamenalo požívat velké důvěry a pocty svého pána.
Hofmistr nejvyšší království Českého (supremum magister curiae regni Bohemiae, palatii magnus magister) byl původně také dvorským úředníkem, podobně jak jej mívali i římští císaři. Staral se o úpravu královských příbytků, pořádání slavností, přijímání vzácných hostů. Jmenujme například Záviše z Falknštejna, který za mladých let Václava II. dokonce vládl královským jménem, podobně jako Jiří z Poděbrad v době nezletilosti Ladislava Pohrobka. Po roce 1500 byl nejvyšší hofmistr správcem komorního soudu a předsedal v královské radě. K nejvyšším zemským úředníkům patřili též nejvyšší purkrabí, nejvyšší komoří, nejvyšší sudí zemský, nejvyšší kancléř a nejvyšší dvorní sudí, jak se praví v zemských deskách (po roce 1497).
Hofmistrem mohl být také vychovatel ve šlechtických i jiných zámožných rodinách, kterému bylo svěřeno vyučování různých předmětů nebo naukám a výchova, čímž se výrazně podílel na formování svěřencovy povahy.
Královský hofrychtéř byl dvorským sudím nad městy královskými (judex curiae civitatum regalium). Byl pomocníkem královského komořího. Oba úředníci nebo alespoň jeden z nich museli pravidelně každý rok objíždět královská města a dosazovat konšele a vykonávat soudní moc ve věcech, které pro krále důležitých. Zpravidla byl hofrychtéřem osvědčený měšťanský rychtář.
(francouzsky chambellan)
Komoří znamenal stejně jako komorník. Komoří mají přístup ke dvoru, dvorský úřad nejvyššího komořího býval ve vznešených rodech dědičným. Jeho význam vzrostl zejména v pozdější době, kdy se jím mohl stát jen ten člen šlechtické rodiny, který se mohl prokázat 16 nesmíšenými šlechtickými předky, osmi ze stran matky a osmi se strany otce.
(latinsky consul)
Konšelem byl přísežný měšťan, člen městské rady (consilium civitatis). V našich zemích měli konšelé moc soudní, kterou vykonávali kromě správy obecní nad obyvatelstvem ve městech.
(německy Kurfürsten, tj. knížata voliči)
Kurfirštům náleželo výhradní právo volit krále nebo císaře. Jedním z kurfirštů pro volbu císaře byl i český panovník, avšak nejednou tomu byla účast při volbě odepřena. Sbor kurfirštský sloužil k obraně práv (třeba i proti papeži roku 1338). Mezi kurfiršty byli jednak světští, ale i duchovní zástupci, kteří měli přednost.
MARKA – MARKRABĚ
(staroněmecká marcha, z toho latinská marchia, jinak limes)
Marka znamená hranice, pomezí či pohraniční území. Dělení na marky bylo časté zejména v Německu, kde vznikl úřad markraběte, který postupně nabyl knížecí hodnosti. Od německého Markgrafschaft (úředník, hraniční hrabě) vzniklo české markrabství a markrabě. Po prvních markrabstvích – Avarském a Panonském, vznikaly mnohé další (Rakouská, Furlánská, Saská, Srbská, Braniborská, Míšeňská...)
V našich zemích se projevily snahy zavést tento úřad na Moravě od roku 1182, ale nikdy se neujal jako v Německu. Původním smyslem bylo zřejmě částečné vymanění se Moravy z moci českého panovníka. Nakonec každý moravský markrabě stejně plně podléhal českému králi.
(německy Burgemeister)
Purkmistrem byl první správní úředník ve městě, česky označovaný jako starosta. V českých zemích byl purkmistr na počátku XV. století náměstkem rychtářovým, zvolený k řízení jistých věcí mimosoudních a k předsedání v radě místo rychtáře. Býval to jeden ze členů městské rady (jeden z konšelů), kteří se v tomto úřadu střídali. Purkmistr předsedal na soudě, vedl s konšelskou radou obecní správu, případně i hospodářství. Po zavedení primátora v roce 1547 jeho význam poklesl.
(německy Burggraf, Burghauptmann, Burgvogt, Pfleger)
V zemích, kde se rozšířilo německé právo, byl purkrabím nazýván úředník (hrabě) spravující císařský nebo knížecí hrad. Později se pojem purkrabí rozšířil i na správce soukromých šlechtických hradů a vrchností. Purkrabí byl nejvyšším velitelem hradské posádky a též nejvyšším správním a soudním úředníkem hradu a jeho okolí. Byl pouze zástupcem hraběte nebo markraběte, z titulu správy hradu (který měl od pána hradu v zástavě) mu plynul důchod. Purkrabím však mohl být i sám majitel hradu, hrabě či markrabě.
U nás byl významný purkrabí hradu pražského (a zároveň župy pražské), který měl moc i při správě země, ačkoliv neměl hlavní slovo. Před ním byli ještě nejvyšší komorník, nejvyšší sudí a nejvyšší písař. Jinak se u nás místo slova purkrabí užívalo též kastelán a župan. Podobně velký význam měl purkrabí kraje hradeckého, jehož moc se vztahovala hlavně k věnným městům ovdovělých českých královen. Podobně jako úřad pražský, skládal se purkrabský soud hradecký vedle samotného purkrabího ještě z alespoň 6 přísedících stavu rytířského. K předním úředníkům zemským u nás patřili dva purkrabí karlštejnští (strážcové koruny, klenotů říšských). Jeden z nich byl stavu rytířského, druhý panského. Vždy měl hlavní požitky z úřadu jen jeden z nich, a po jeho smrti teprve ten druhý.
Rychtou mohl být dům s polnostmi a jiným příslušenstvím (krčmy, krámy), jehož držiteli příslušelo (na základě zeměpanské nebo vrchnostenské výsady v městě nebo vsi s jejich příslušenstvím založených právem purkrechtním) vedení soudnictví z části nebo zcela příjmy z pokut a vin. Když byla rychta rychtáři pronajata, stal se zcela úředníkem zeměpanským či vrchnostenským, k jehož jmenování panovník nebyl nikterak vázán, jen musel být měšťanem onoho města. Někdy se rychta také dědila (rychtář dědičný)