Zkuste to vysvětlit dětem
Drbani na českých hradech
Měsíce prázdnin jsou vyvrcholením turistické a šermířské sezony. Prakticky na každém z větších hradů se o víkendu koná větší či menší akce, která středověkou památku oživuje. Jejich cílem je mezi hradby přilákat co nejvíce návštěvníků. To je určitě v pořádku, neboť turisté přinášejí peníze a korun v hradních kasičkách asi nikdy nebude dost. Jsou zde ale dva háčky, nebo spíš pořádné háky, z nichž jeden se výrazně dotýká historických skupin, které se na něj v budoucnosti mohou škaredě napíchnout.
Prvním problémem je vhodnost výběru té či oné akce pro danou lokalitu. Proti koncertu, divadlu pod širým nebem či pyrotechnické show na hradním nádvoří lze těžko něco namítat, pokud po skončení produkce je památka přesně v tom samém stavu, v jakém byla na začátku.Hrad zde vystupuje jako působivá kulisa, která vystoupení umocňuje. O tom nikdo nepochybuje a nikoho by nenapadlo zde roli památky chápat jinak. Jsou ale vystoupení, která v takových prostorách působí vyloženě zmatečně. Jako příklad bych uvedl to, čeho jsem byl svědkem začátkem sezony na Točníku – jednom z našich vůbec nejznámějších hradů. Stavil jsem se zde čirou náhodou cestou z plzeňských městských slavností a utrpěl lehčí kulturní šok.
V hradním areálu se pohybovala tlupa rudokožců, kteří právě rozebírali svá tee-pee. Jedno z nich se na hradním nádvoří ještě tyčilo. Marně jsem hledal jakoukoliv souvislost mezi Václavem IV. a původními obyvateli Ameriky. Jediná, která mě napadla, byla snížená soudnost kastelána. Nechtěl bych být v ten okamžik pedagogickým dozorem ve školní výpravě žáků prvního stupně. Podivný přesun v čase i v kontinentech by byl prakticky nevysvětlitelný. Ať už by jim učitelé dějepisu ve vyšších ročnících tvrdili cokoliv, vypadalo by to značně nedůvěryhodně, protože indiánská čelenka v gotickém oblouku spatřená na vlastní oči je mnohem působivější než sebelepší výklad.
V případě kastelána to zřejmě nebylo pominutí smyslů nahodilé, protože další akce se jmenovala Trojská válka. Po zkušenosti s indiány jsem na ni raději rezignoval. Nevím, jak vážné škody by na mém zdraví způsobil Achilles řinčící zbrojí v ložnici Václava IV. Myslím, že tento panovník si už za svého života (o osudu ostatků nemluvě) vytrpěl poměrně dost.
Častěji než indiány naštěstí na hradech můžeme potkat skupiny historického šermu. I když ani v tomto případě to nemusí být zrovna důvod k nezřízenému jásotu. Asi nejlépe to dokládá mail, který jsem před nedávnem dostal a z něhož to nejpodstatnější odcituji.
Při plánování výletu před prodlouženým víkendem jsem i mým dětem chtěl poskytnout zajímavé vystoupení nějaké rytířské skupiny. Vybral jsem tedy vystoupení skupiny Ultimus Dei Gratia z Rousínova, která zvala k návštěvě „Ohňové show“ na hradě Cornštejně nad Vranovskou přehradou. To, čeho jsem tam byl svědkem, by se dalo vyjádřit jedním slovem – ubohost. Vstupné se začalo prodávat cca 10 minut před začátkem a nebylo tedy v silách organizátora zajistit start programu včas. Celý program spočíval na dvou jezdcích na koni (+2 pážata), přičemž pouze jeden měl na sobě něco, co by se mohlo dát považovat za náznak brnění. Spád představení (použití tohoto slova je asi dost nadnesené) žádný, vše působilo naprosto amatérským dojmem, dokonce docházelo k pauzám, kdy nikdo z účinkujících nevěděl, co má vlastně dělat dál. Výsledkem celého výletu bylo cca 300 zbytečně projetých kilometrů, vyhozené peníze za vstupné (60 Kč/osobu) a celková nespokojenost.
. Autor učinil zkušenost nejednoho návštěvníka vystoupení mizerné skupiny historického šermu. Den volna šel k čertu, vstupné jakbysmet a na konci jen pocit zklamání. Pokud tyto řádky teď čte někdo, kdo tu „svou“ skupinu považuje za dostatečně kvalitní a říká si „tohle se nás netýká“, pak se nebezpečně mýlí. Fakt, že díry v trhu zaplnili, či lépe řečeno „zaplevelili“, hudlaři třetí a nižší kategorie, se týká i těch nejlepších skupin.
Ilustrovat to mohu na příkladu přímo z naší rodiny. Na jaře byl u nás na návštěvě můj synovec, dítko školou povinné chodící do čtvrté třídy. Shodou okolností v té době se v Červeném Újezdě konala akce pořádaná Berounskými měšťany. O její slušné úrovni jsem byl na základě několika předchozích vystoupení přesvědčen, a tak jsem otci navrhl, abychom se na ni vypravili společně. Jeho odmítnutí mně poněkud překvapilo. Byl to on, kdo mě přivedl ke studiu historie a jako malého mě vzal i na první vystoupení skupiny historického šermu. Ještě dnes se pamatuji, že se konalo na nádvoříčku Karolina a bylo to pásmo menších vystoupení, z nichž dodnes, tedy přes dvacet let (sic!), si pamatuji na boj královských vojáků s piráty. Jeho argumentace letos byla vcelku jasná, logická a těžko průstřelná: „Loni na dovolené jsme byli v severozápadních Čechách na vystoupení jakési skupiny. Nepředvedli nic moc a korunu tomu dali, když se v závěru měli objevit český král s chotí. Místo nich před publikum vylezli jacísi dva drbani.“ Pochopitelně, po takovémto zážitku jen těžko někoho k návštěvě dalšího vystoupení přesvědčíte. Do Červeného Újezda jsem pak jel sám a nebylo to špatné.
A zde je jádro pudla – na mizernou úroveň jedněch doplácejí všichni. V „našem“ případě přišli organizátoři o dvě stovky a místní prodavači zhruba o stejný obnos, který bychom tam nechali na nezbytných limonádách. Jistě, částky se to zdají být prakticky zanedbatelné, pokud si neuvědomíme, že tento případ není ojedinělý a s počtem odehraných vystoupení šermířských fušerů jich bude jen přibývat.
Identický problém řešili před pár lety na Slovensku, kde se mi situace vzhledem k menšímu a přehlednějšímu množství skupin i působení ing. Kozy zdá lepší. Padl zde návrh, aby vznikla jakási cechovní organizace, garantující úroveň vystoupení. Nevím, jak to dopadlo, ale z diskuse na slovenském chatu si pamatuji, že proti regulaci se zvedla poměrně silná vlna odporu. Pochopitelně, neprotestovali členové těch zavedených skupin. Z hlavních argumentů oponentů (každý nějak začínal, my si také na svou činnost potřebujeme vydělat, je to pokus o získání vlivu nad trhem atd. ) bych se pozastavil u jednoho, který vypadá velmi silně – „Vždyť my to děláme zadarmo!“ Oním „zadarmo“ můžeme rozumět dvě věci – skupina nevybírá vstupné nebo její členové nedostávají honorář. Nevzpomínám si, že bych se s prvním jevem setkal, nicméně je to zcela jedno.
Vzhledem k tomu, co návštěvníka stojí, aby se na takové vystoupení podíval, je vstupné jen menší část nákladů. Kromě peněz na cestu musí obětovat minimálně půlden (častěji celý den) svého volna – pro mě osobně to není zrovna málo, protože volné dny v měsíci počítám často na prstech jedné ruky. Pokud bych to měl vyčíslit v penězích, když už jsme se o nich zmínili, je to u mě něco kolem 2000 za službu, kterou neodsloužím. Připočtu-li k tomu i materiál na focení, vyjde mě taková legrace po započtení všech položek (filmy, vyvolání, atd.) na 2500 – 3000 korun. Má-li být výsledkem jenom zklamání z odfláknutého vystoupení, pak je lepší nikam nejezdit. Osobně to řeším tak, že navštěvuji pouze vystoupení skupin prověřených a jen pokud si na to nemusím brát volno. Možná bych jezdil víc, ale nikoliv za stávajících podmínek.
Pokud už se ale někomu přihodí, že se na takové nepodařené vystoupení dostane, měl bych jednu radu – nebojte se dát svou nelibost najevo a hudlaře vypískejte, nic jiného si nezaslouží. Není to neslušné. U nás se sice tento projev nesouhlasu právě nenosí, ale třeba Italové neváhají takto vyprovodit z podia ani operního pěvce. Ulevíte si a uděláte tím službu českému historickému šermu.