Středověké gotické hrady byly od konce XV. století přestavovány na zámky, nové nevznikaly a řada z nich nepřežila ať již husitské či česko-uherské války. Není mnoho těch, které si do dnešních dnů zachovaly alespoň náznak tváře staveb z oněch dob. Jediný, kdo může vypovídat o dobách dávno zašlých jsou hradní zříceniny, kterých je po našich zemích roztroušených na 600. Řada z nich nese také známky renesančních či pozdějších přestaveb, ale pořád zůstalo mnoho unikátních staveb, které zanikly v průběhu XV. století či dříve.
Vlna romantismu se celkem logicky nevyhnula mnoho stavbám, které byly tehdy zpřístupňovány (například proražením zdí u věží atd.), ale také nejednou značně přestavěny. Často tyto zásahy potřely původní vzhled a snížily jejich vypovídající schopnost. Na druhou stranu však romantický zájem zachránil řadu staveb od jejich rozebrání na jiné stavební účely. XX. století až tak mnoho změn nepřineslo, až jeho posledních několik let je provázeno četnými pokusy o výkopy, které pak nejsou řádně zajištěny (Vízmburk, který se nezadržitelně rozpadá), ale také mnoha dostavbami, které si někdy kladou za cíl posunout vzhled hradu někam více do minulosti, než se nám stavba zachovala (Špilberk a stavba kaple), nebo jsou prostě zříceniny zastřešovány a to více či méně úspěšně (Starý Jičín s přílišnými vikýři).
Jak by se tedy mělo vlastně s památkami zacházet? Je dobře, že se zájem o hradní zříceniny v našich dnech stále zvětšuje, o čemž svědčí nejen zvýšená návštěvnost památek či četnost nových a značně kvalitních pojednání, ale v neposlední řadě zmíněná snaha o dostavby. Prvořadým přínosem zřícenin je právě jejich autentičnost architektonická a nezaměnitelné emotivní kouzlo zašlého a přeci živého odkazu dějin. V poslední době vzrůstá kritika odborníků z památkových úřadů na jakékoliv zásahy do památek. Tento postoj vyplynul z mnohým neblahých zkušeností, kdy se napáchalo více škod a rekonstrukce zcela zastřela původní odkaz minulosti a z rozpadající se památky zbyla betonová šílenost. Jak se říká, terapie špatně nasazená může pacienta ohrozit mnohem více, než ponechání nemoci volného průběhu.
Při rekonstrukci památky by se mělo vystupovat jako při renovaci uměleckých památek mnohem menšího rozsahu (třeba soch či obrazů). Nadřazeným principem musí být princip ochrany a pokorné služebnosti restaurátora ve vztahu k originálnímu dílu a jeho dochované hmotné substanci. Jakékoliv romantické domýšlení musí bezpodmínečně ustoupit. Důležitou složkou musí být i znalost a ovládání historických výtvarných technik, technologií a materiálu. Dobrým příkladem může být konzervování věže a budovy purkrabství na Bezdězu. Jakékoliv restaurační práce by neměly rušit původní vzhled stavby. A konečně velmi důležitou kapitolou by měla být co nejdokonalejší archivace stavu před opravami.
Kéž se v nejbližší době nestaneme svědky ničení hradních torz v dobré víře přestavěných nejrůznějšími nadšenci a kéž při snaze kontaktovat památkový úřad pro pomoc při rekonstrukci nedoprovází zbytečné problémy přeje všem hradům