Statečné srdce Mela Gibsona, aneb hledání historického Williama Wallace
Autor: Trouble <(at)>, Téma: Kapitoly z historie, osobnosti , Zdroj: Zpracováno podle publikace "William Wallace, Braveheart, Pit, Vydáno dne: 02. 02. 1999
Asi většina z nás viděla film Statečné srdce (Braveheart) Mela Gibsona. Rozhodně to byl velmi působivý snímek, kdy se zajisté nejeden z nás ptal, jak to ale bylo ve skutečnosti, čemu se dá věřit, co bylo jen filmařským výplodem? V tomto článku se pokusíme uvést příběh boje Skotů za nezávislost na pravou míru.
William se narodil okolo roku 1272, patrně v Elderslie, nedaleko od Glasgow. O 14 let později nečekaně umírá skotský král Alexander III. Pod jeho vládou žili Skotové po dvacet let klidným životem. Je ustaveno 6 správců, žádný však není vážným uchazečem o trůn. Potomci krále i linie jeho otce, Williama zvaného Lev, vyhasla. Nejbližšími dědici jeho bratra Davida (zemřel 1219) byli John Balliol a Robert Bruce (děd pozdějšího krále), kteří tak měli největší šanci na zisk trůnu. Během měsíce Bruce obsadil královské hrady Dumfries a Wigton, Balliol zase Buittle. Situace byla velmi vyostřená a hrozila občanskou válkou.
V naději na pomoc, pozvali si Skotové krále Edwarda, aby nástupnictví posoudil. Bez váhání výzvu přijal a svolal na květen roku 1291 anglické a skotské barony na jednání do Berwicku. Než se začalo cokoliv vyjednávat, prohlásil sebe za nejvyššího pána Skotska. Skotové kapitulují a jsou vlastně potupně okupováni Angličany, když pod hrozbou meče musejí slíbit věrnost anglickému králi. Skotští šlechtici se báli o své postavení a majetek nejen ve Skotsku, ale měli majetek částečně i v Anglii.
Z té doby jsou první záznamy o Wallacovi, když se v Dundee popere s Angličanem Selbym, srdce mu probodne dýkou a utíká před přihlížejícími.
V listopadu roku 1292 Edward dosazuje na skotský trůn Johna Balliola a zároveň zdůrazní, že skotský král podléhá jemu. O rok později je ovšem Balliol při ztrátě trpělivosti v anglickém parlamentu shledán vinným z pohrdáním anglického královského dvoru. Skotsko je stiženo pokutou, když musí vydat tři přední hrady a města. Skotové se však nenechají vyštvat bez boje a při jednom z nich umírá rukou Angličana Fenwicka Malcolm Wallace, otec Williama. Neshody se prohlubují a léta páně 1296 dochází k většímu ozbrojenému střetu, když je nejprve Edwardem vydrancováno jedno z nejbohatší skotských měst Berwick. Chatrně chráněné město bylo zničeno a jeho 17.000 obyvatel, mužů, žen i dětí, zmasakrováno. Anglický král měl údajně 5.000 těžkooděnců a 30.000 pěších. V otevřeném boji Balliol s Edwardem prohrává u Dunbaru a rezignuje na skotský trůn. 10.000 Skotů při bitvě umřelo, výše postavení většinou utekli z boje, když se situace vyvíjela nepříznivě. Sesazený Balliol byl odvlečen do Londýna a pak do Francie. Do Skotska se již nikdy nevrátil a zemřel asi kolem roku 1315.
Wallaceova věž, památka na místo, kde bylo popraveno na 360 předních Skotů 18. června 1297.
Otec Williama Wallace byl zeman. William byl ale dlouho vychováván u svého strýce, duchovního v opatství Cambuskenneth. Po smrti otce nastražil William léčku u Loudoun Hillu na jeho vraha a s 50 lidmi zabil mnoho Angličanů, čímž se stal psancem. Skrýval se v lesích a územích nepřístupných pro jezdce. Jako psanec se tajně oženil s Marion Braidfute. Podrobnosti nejsou známy, jisté však je, že správce Lanarku, Hazelrig, nechal zabít jejího bratra. Wallace odplatou vyrazil se svými přáteli do jeho města a zabil na 50 vojáků. Nakrátko se schoval u Marion v domě a opět se skryl do bezpečí lesa. Hazelrig dal ovšem Marion popravit. Byla to patrně největší chyba, jakou udělal. Wallace sebral větší skupinu a připlížil se znovu v noci do města. Když porazili stráže, zabil Wallace Hazelriga přímo v posteli a všechny kromě žen a dětí nechal pobít.
Zpráva o tomto zabíjení vyvolala u Skotů touhu po nezávislosti a tisíce se jich začalo ke vzbouřenému Wallacovi přidávat. Wallace začal vést partyzánskou válku. Snažil se spojit i s několika výše postavenými, například s mladým Robertem Brucem. Zanedlouho byla celá zem v revoltě. K nastolení pořádku vyzval Edward Henryho de Percyho a Roberta de Clifforda. Ti začali sbírat armádu na severu a chystali se postavit Skotům. Někteří urození Skotové si uvědomovali, že Wallace není urozený, a tak mu odmítali sloužit, přidali se proto raději k Angličanům, snad všichni kromě Andrew Moraye z Bothwellu. Skotové začali rovněž sbírat vojsko a vše se schylovalo k bitvě u Stirlingu.
Na 40.000 lehce ozbrojených Skotů spolu se 180 jezdci si pod vedením Wallace našlo výhodné místo pro boj u mostu nedaleko pevnosti Stirling. Většina jeho lidí měla podomácku vyrobené zbraně, ke kterým patřili i 4 metry dlouhá kopí. Na straně Angličanů byli novinkou smrtící lučištníci a dobře vyzbrojená kavalérie. Celkem jich bylo 60.000 plus 8.000 v záloze v čele stál John de Warenne. Skotové si byli vědomi, že ztrátou Wallace by patrně skončil i jejich odboj proti Angličanům, proto byli odhodláni dát do boje vše. Přes řeku Stirlingu byl pouze jeden dřevěný most. Wallace tušil zradu, proto odmítl přebrodit řeku jinde než mu bylo razeno, a kde by nepřítel mohl zasáhnout zadní voj a jeho armáda by se mohla rozdělit. Warenne spolu se svými veterány rozhodl, že pěchota přejde přes most 11. září 1297. Zemina kolem mostu byla mokrá a jakýkoliv útok by musel být veden podél hráze a potom do kopce. Z opatství Craig měl Wallace perfektní pohled na tenkou řadu Angličanů táhnoucích se přes most a vrávorajících v mělčině. Jeho vojsko bylo navíc ukryto na kopci v boku Angličanů. Byla to ideální léčka, kdy si mohl Wallace diktovat podmínky boje. V kritickou chvíli dal povel seběhnout z kopce k předmostí a tak se nepřítel dostal do sevření mezi skotské kopí a řeku. Tisíce jich umřelo. Když se hnala na most kavalérie, byla brzy zastavena mělčinou a ústup nebyl možný, protože zezadu stále postupovali další a další. Jeden z Angličanů, Marmaduke de Twenge, se prosekal mezi svými a tak se zachránil a byl náležitě odměněn. Angličané však utrpěli těžkou porážku, zatímco Skotové měli jen malé ztráty. Nicméně zemřel Wallacův dobrý spojenec a přítel Andrew Moray. Po vítězství u Stirlingu následovalo několik dalších úspěchů, například dobytí hradu Edinburg. Anglický král byl zděšen zprávam, které přicházeli ze Skotska, téměř všechny pevnosti padly do rukou "onoho vyvržence, bez rodiny, vlivu..."
Hrad Carliste nechal vybudovat William I. je důkazem, že ne každý hrad Skotové a Wallace dokázali dobýt.
Po vyčištění Skotska od Angličanů věnoval Wallace nějaký čas upevnění vnitřních vztahů v zemi a pokoušel se o diplomatické jednání s dalšími evropskými zeměmi, zejména obnovením námořního obchodu z dob Alexandra III. Ale všechny tyto pokusy dokázal úspěšně sabotovat anglický král. Existují například záznamy, kde Wallace slíbil Lubecku a Hamburgu volný dovoz do Skotska. Když Wallace viděl postoj Edwarda, rozhodl se pro invazi do Anglie. Wallace postoupil k Newcastlu a vypálil na 700 vesnic. Bez obléhacích strojů nebyli Skotové schopni dobýt anglické pevnosti. Wallaceova armáda nebyla jediná, která atakovala Anglii. Například armáda známá jako "Men of Galloway" se pokoušela dobýt hrad Carliste (viz obrázek výše), ale podobně jako jindy Wallace neúspěšně. Sir Robert de Clifford oplatil skotský atak vypálením několika měst a vesnic a zmasakrování kolem 300 Skotů u Lochar Mossu.
V březnu 1298 byl William Wallace pasován na rytíře a nazván ochráncem Skotska. De facto byl vyhlášen skotským králem. Ale sám Wallace neměl nějaké osobní ambice a říkal, že jedná ve jménu krále Johna Balliola, toho času v exilu. Po celý rok byl hlavním stratégem Skotska a ačkoliv páni přijali jeho vedoucí úlohu, Wallace nikdy nevěřil v jejich skutečnou pomoc. Wallace chystal povolání do zbraně pro každého Skota od 16 do 60 let.
V červnu příštího roku se chystal Edward na invazi do Skotska. Jeho vojska čítala kolem 3.000 težkooděnců, 4.000 neobrněných jezdců a kolem 8000 pěších, převážně Irů a Welšanů. Král se dostal ke Kirklistonu aniž by potkal Skota. Ti se stáhli a nechali pustou zem, aby Angličané hladověli. Král se chystal se svým vyčerpaným vojskem vydat k Edinburgu, což muselo být jeho nejhorší rozhodnutí. Wallace se totiž chystal Angličany přepadnout. Někdo ovšem krále varoval a tak se Angličané připravovali k boji, když král náhle změnil rozhodnutí. Zrádci byli páni z Angusu a Dubaru, kteří informovali Edwarda o pozici Skotské armády, jen 15 mil vzdálené od Angličanů. Skotové zaútočili na dobře připravené Angličany, ale těžili z dobrého postavení. Toho dne hustě pršelo a anglická kavalérie se bořila do země. Skotové se uspořádali do čtyř kruhů, vepředu byla na kavalérii připravena spousta kopí dlouhých 4 metry. Když byli Skotové zasypáni střelbou Welšských lučištníků, byl Wallace opět zrazen když skotská jízda opustila bitevní pole. Zrazení Skotové prohráli a ztratili snad 10-15.000 lidí. Wallaceovi se podařilo skrýt v lese na severu, kde ho kavalérie nemohla najít.
Neslavným koncem bitvy u Falkirku skončila vláda Wallace. Zbytek života strávil jako vyděděnec. O moc ve Skotsku soupeřili urození Robert Bruce a John Comyn. ani jeden z nich neměl příliš pochopení pro neurozeného Williama. Skotové se naposledy zmohly úspěšně vzepřít Angličanům v Roslinu, nedaleko Edinburghu. Napadli zde anglickou armádu a porazili ji. Edward se krutě mstil krví a destrukcemi. Touto dobou se Wallace osobně pokoušel hledat pomoc ve Francii u krále Phillipa IV. i u samotného papeže. Pak se vrátil do Skotska, které opravdu velmi miloval a kterého ho ještě jednou a naposled zradilo. Jeden z jeho přátel mu během spánku svázal ruce a vydal ho Angličanům. Wallace si vytrpěl strastiplnou cestu do Londýna. Zde byl Wallace odsouzen z mnoha zločinů, hlavně proto, že neuznával Edwarda za svého krále. Wallace byl tažen dvěma koňmi a nakonec jeho tělo rozčtvrtili a nechali jeho zbytky vystavit v Newcastlu, Berwicku, Perthu a Aberdeenu.
Edward věřil, že popravou Wallace upadne národní vědomí Skotů, ale těžce se mýlil. O šest měsíců
později totiž Robert Bruce, který se dosud těšil relativní přízně Edwarda, sformoval armádu a prohlásil se za Skotského krále. Jeho rival, John Comyn, byl v tu dobu již zavražděn (1306). Edward vytáhl opět do Skotska a porazil Roberta Bruce. Ten ovšem nelenil a hned povolal novou armádu. Když tedy Edward vytáhl proti Skotsku počtvrté, nemocný umírá na anglické straně Solway Firth (1307). Robert Bruce pokračoval ve válce proti Angličanům a dobýval postupně hrad za hradem až do června 1314, kdy došlo k rozhodující bitvě u Bonnockburnu, jižně od Stirlingu. Skotové zde zvítězili, ale skutečného uznání svobody se jim dostalo až od Edwarda III. v roce 1328. Dodejme, že Edward II. byl zavražděn krátce předtím.
Nebyl to však zdaleka poslední boj mezi Skoty a Angličany. Třináct válek proběhlo od roku 1333 do 1547, někdy Skotům pomáhali Francouzi. Ale ani tím jejich boje neustaly...