Za Stoleté války, jak je nazýván vleklý konflikt mezi Francií a Anglií ve 14. až 15. století, se objevilo hned několik fenoménů, které do té doby neměly obdoby – patří k nim určitě úspěšné použití anglických lučištníků v bitvě u Kresčaku, kde padl i český král Jan Lucemburský nebo podivuhodný život a tragická smrt Johanky z Arku. Méně známá je v českém prostředí epizoda, která se do francouzské historie zapsala jako “Boj třicíti“.
Na pozadí první fáze Stoleté války, kdy měla na kontinentu převahu anglická vojska, se po smrti vévody Jana III. Bretaňského mezi uchazeči o dědictví rozpoutal mnoho let trvající konflikt. Vévodův bratr při něm požádal o pomoc Angličany v boji proti manželovi neteře zesnulého Karlovi z Blois, jehož podpořil francouzský král. Oba však padli do zajetí a v boji pokračovaly jejich manželky, podle nichž se někdy hovoří jako o “Válce dvou Johanek“. Zájmy „francouzské strany“ v “Boji třicíti“ hájil v roce 1351 Robert de Beaumanoir, držitel hradu Chateau – Josselin, který v březnu dorazil s vojskem k městu Ploermel, kde byl hejtmanem Angličan Bemborough. Posádka však odmítla opustit hradby a Robertu de Beaumanoir se do dobývání asi také příliš nechtělo, takže vyzval hejtmana, aby ze středu svých válečníků vybral ty nejlepší, kteří by změřili síly s jeho bojovníky. Právě podle počtu účastníků na každé straně získala událost svůj název.
Velitel města se rozhodl výzvu přijmout a podle kronikáře Jeana Froissarta odpověděl: “Ale povím vám, co uděláme, je-li vám libo. Vezměte dvacet nebo třicet ze svých druhů ve vaší posádce, a já jich tolikéž vyberu z naší. Vyjděme na pěkné širé pole, kde nás nikdo nebude moci rušit nebo nám překážet, a dejme pod trestem šibenice rozkaz našim druhům na obou stranách i všem divákům, aby se nikdo bojovníkům neosměloval pomáhat ani přispívat pomocí.“
Tato dohoda byla stranou Jeana de Beaumanoir akceptována, takže za čtyři dny na určené místo přinesli dva muži několik druhů zbraní, mezi nimiž nechyběly meče, dýky, oštěpy a sekery. Pak se společně se svými veliteli dostavilo celkem 60 bojovníků. Beaumanoira doprovázelo dalších deset rytířů (Raoulet d´Apremont, Perrot de Comenan, Guillemin la Gaillard , Richard de la Lande a další) a 20 dosud nepasovaných šlechticů, pro něž toto utkání bylo vítanou příležitostí pro získání ostruh. Bemborough měl s sebou pět Bretonců a dalších 25 bojovníků, z nichž téměř všichni byli žoldnéři z řad Angličanů, Alemanů a Francouzů. Froissart upozorňuje na jistý v rozpor v jemu známých pramenech. Podle některých všichni bojovali pěšmo, kdežto jiný zdroj hovořil o tom, že pět rytířů Jeana de Beaumanoir vjelo na kolbiště na koních, což podle kronikáře mělo v závěru rozhodnout.
Začátek boje však pro vyzyvatele nezačal příznivě, protože ztratil jednoho z válečníků. Zřejmě velmi tvrdý boj se ani nadále nevyvíjel v jeho prospěch, protože než se obě strany dohodly na krátkém oddechu, Jean de Beaumanoir přišel o čtyři ze svých rytířů (a podle jiných informací dokonce o šest – dva mrtví, jeden těžce zraněný a tři zajatí), kdežto jeho soupeř pouze o dva. O tvrdosti boje svědčí i to, že odpočinek, který měl trvat dokud jedna z bojujících skupin nevstane, trval nad očekávání dlouho. Bojovníci oddychovali s povoleným řemením u zbroje a občerstvovali se vínem. Beaumanoir využil přestávky, aby jednoho z panošů Geoffroye de la Roche pasoval na rytíře, což jistě muselo silně motivovat i ostatní.
Neméně dramatické bylo i druhé kolo zápasu, o čemž svědčí použité zbraně i způsob zápasu: „Měli krátké bordeauxské nože, rovné a ostré, a někteří měli sekery. A někteří se během boje chytali do křížku a rozdávali si rány nešetříce se.“ Padl i samotný Bemborough a dalších jeho osm druhů. Ostatní, když viděli, že převaha druhé strany roste, se raději vzdali do zajetí, z něhož se později vykoupili za částku, která na tehdejší poměry byla podle kronikáře zřejmě nižší, než bylo obvyklé. Ani druhá strana však nevyvázla bez šrámů. Beaumanoir krvácel z mnoha ran, což údajně dokládá ve Francii dosud známá věta z anonymní hrdinské písně. Když rytíř žádal o doušek pití, odpověděl prý mu jeho druh Geoffray du Bois: „Bois ton sang, Beaumanoir, la soif te passera .“ (Napij se své krve, Beaumanoire, a žízeň tě přejde.) I když se může jednat a zřejmě jedná o autorský pokus o dramatizaci, svědčí to o značné tvrdosti střetu. Podle Froissarta boj rozhodlo, že část vítězů bojovala na koních. Tuto výhodu překladatel Václav Černý, který text o utkání také opatřil poznámkami, vysvětluje podmínkami, v nichž nebylo určeno, jak má být boj veden a část rytířů se zřejmě obávala, že zraněný či zabitý kůň by z boje mohl vyřadit i jeho.
Zbraně a zbroj se zřejmě nelišily od obvyklých typů, které se v západní Evropě ve 14. století běžně používaly, a byly tedy obdobné na obou stranách. Musely však odpovídat podmínkách boje, jenž byl celý nebo alespoň z převážné části veden pěšmo. Určitou roli mohl sehrát i fakt, že značnou část Bemboroughových bojovníků tvořili žoldnéři, kteří si nemohli dovolit tu nejluxusnější výbavu. Protože pravidla zápasu nikterak neurčovala, kdo čím má být vyzbrojen, dá se v tomto ohledu předpokládat značná pestrost. Froissart sice nezmiňuje meče, ale to lze vysvětlit tím, že je považoval za samozřejmost. V rukou válečníků tedy mohly být i “jednoručky“ a „jedenapůlručky“. Naopak zdůrazňuje použití válečných seker. Zvláště jejich dvojruční varianta mající kromě ostří i ostrý zobec či kladivové zakončení byla hrozivá. Bojovník s ní dokázal rozdávat téžké rány a zároveň jejím dlouhým ratištěm vykrývat údery. Z dřevcových zbraní mohly být použity zřejmě jen ty kratší, které lépe vyhovovaly střetnutí, při němž byl kontakt velmi těsný. Právě proto asi velmi často také přišly ke slovu nože a dýky (Froissart píše o bordeauxských nožích). Stejně jako dlouhé zbraně je možné z praktických důvodů vyloučit i luky či kuše, jejichž použití by bylo nepřípustné i z “etických“ důvodů, neboť by se vymykalo tehdejším představám “čestného boje“.
Oděv především nesměl bojovníkům bránit v pohybu a musel být co nejlehčí, aby v dlouhém boji příliš netížil. U movitějších účastníků střetnutí můžeme předpokládat kroužkové košile, přes něž byl navlečen alespoň přední a zadní díl plátové zbroji, případně i ochrana paží. Lepší pohyb, ale menší efektivitu poskytovaly prošívanice, které můžeme předpokládat u chudších bojovníků, zejména žoldnéřů. O podobě štítů se kronikář nezmiňuje, ale podobně jako zbroj musely být lehké, takže zřejmě se jednalo o běžné trojúhelníkové či kulaté exempláře.Obě strany pravděpodobně zvolily otevřené přílby, protože v boji muže proti muži velkou roli hrálo i periferní vidění. To nepřímo dokládá i Froissart, když s odstupem let líčí tvář jednoho z přímých účastníků: “A od té doby jsem spatřil u stolu krále Karla Francouzského (Karel V. Moudrý) bretaňského rytíře, který se Boje třicíti účastnil, jmenoval se messire Yvain Charnuel. Obličej měl sešívaný a pokrytý jizvami, což věru svědčilo, že šlo do tuha.“
Zprávu o nevšedním měření sil nám zanechal již zmíněný francouzský kronikář Jean Froissart, jehož čtyřdílné dílo nazvané prostě Kroniky, které zahrnuje roky 1327-1400, je jedním ze základních pramenů pro studium Stoleté války a vypovídá například i o smrti Jana Lucemburského. Svou živostí přesahuje do té doby zavedené rámce a kronikářský žánr posunuje do vyšší roviny, jež se blíží až moderní reportáži. Osobně svědkem “Boje třicíti“ Froissart, jak sám přiznává, nebyl (tehdy mu bylo 16 let). Přesto jeho informace jsou považovány ve značné míře za velmi věrohodné, protože místo tehdy ještě častých klišé a fabulací využíval vzpomínek přímých účastníků, s nimiž se setkával například na dvoře Jana Henegavského, k jehož okruhu jistý čas patřil.
Svým způsobem musel být “Boj třicíti“ jistě i pro Froissarta silným tématem (už vzhledem k vítězství “Francouzů“) a určitě se vymykal tehdy obvyklým způsobům vedení války. Byl to souboj, boží soud či gentlemanské měření sil, kterým obě strany chtěly zabránit zbytečnému krveprolití? Z vojenského hlediska výsledek střetu neměl žádný praktický význam, ale v tehdejším chápání musel být považován za vrchol kurtoazie, jež byla tehdejší šlechtou ceněna nade vše, jakkoliv se nám to dnes zdá podivné. Z jeho průběhu pak lze usuzovat, že tentokrát se jako lepší válečníci ukázali mladí šlechtici, kteří měli před sebou vidinu pasování na rytíře, než profesionální vojáci. Účast žoldnéřů různých národností, včetně Francouzů na “anglické“ straně pak dokazuje, že jen těžko můžeme hovořit o čistě národních vojscích.
Pozn: V textu jsem úmyslně ponechal jména tak, jak se vyskytují ve francouzských či českých textech, abych se vyvaroval případných chyb z převádění jejich podoby z jednoho jazyka do druhého.