V dnešní druhé stati o dějinách husitských se seznámíme z nepříliš známou osobností, která je však velmi klíčová. Je to táborský senior Mikuláš z Pelhřimova. Svým učením předstihl z hlediska reformace církve svou dobu a je smutné, že je tolik opomíjený, byť pro pochopení Táborů zcela nezbytný.
Nejvýznamnější teolog táborského husitství přichází s nejnižším svěcením z rodného Pelhřimova k vyššímu studiu universitnímu do Prahy, kde roku 1409 získává hodnost bakaláře svobodných umění, když už od 1406 je věrným přítelem Husovým. V roce 1415 přijal po svém kněžském vysvěcení místo faráře v Kondraci pod Blaníkem. S Václavem Korandou měl polemiku o dovolenosti lidové války v roce 1419. Byl jedním z prvních kněžích na Táboře, ve kterém stále výrazněji vystupoval do čela. Tehdy se Tábor zřetelně začínal štěpit na radikály představované Martinem Húskou a jeho druhy Petrem Kánišem, Janem Bydlinským, Bartošem, Mikulášem Slapým a Trsáčkem. Mírnější křídlo tvořili vedle Biskupce například kněží Jan z Jičína, Prokop Holý, Štěpán Pacovský, Chřenovský, Filip, Abrahám, spolu s měšťanskou opozicí s Janem Žižkou.
Mikuláš Biskupec zůstal vždy velmi stálý ve svém přesvědčení a neváhal se postavit i proti Žižkovi, když ten někdy zašel příliš doprava. Jeho cílem bylo vždy "tvrdě napadnout antikristův podvod a jeho svodné přetvářky." Na všech jednáních vystupoval ve věcech víry zcela nekompromisně, zachovával si však skromnost a nepůsobil ani dogmaticky. V letech 1425-26 napsal rozsáhlé výkladové dílo na biblickou knihu Zjevení Janovo. Odmítal vyděračství vrchnosti, bohatství plynoucí z vykořisťování druhého a bojoval proti nebezpečí zrady na původním programu husitském, jež hrozilo i Táboru jednak proto, že se zatím příliš poměštil, jednak proto, že v něm nabyl vojensky převahu živel šlechtický, o němž Mikuláš z Pelhřimova téměř prorocky odhadl, že "dokud štěstěna přeje zbraním Táborů, jdou tito plni nezměrné přetvářky s Tábority, avšak v čase nebezpečí je budou kacéřovat a bojovat proti nim." Právě Biskupec nekompromisně prosadil na chebském jednání se zástupci koncilu, že rozhodčím může být jen zákon Boží, obyčej Kristův, apoštolů a církve prvotní.
20. ledna 1433 obhajoval v Basileji čtvrtý článek pražský a jeho obhajoba byla plná napomenutí církvi, její hierarchii, mnichům a věřícím. Později v letech 1435-39 sepsal rozsáhlou postilu na evangelijní harmonii, která bývá pokládána za největší teologické dílo táborské. V ní tento výtečný znalec Písma burcuje lid k obraně Boží Pravdy se zanícením hodným biskupa, jenž má rozhled po událostech politických v naší vlasti, avšak i vhled do skutečného života husitského. Volá k pokání za hříchy, pro které bylo husitské hnutí postiženo Božím trestem porážky, avšak ihned burcuje k vytrvalosti ve víře s tím, že po přejití vichřic Božího hněvu nastane zase pro husitství, na jehož straně je Boží pravda, nová pohoda a nové úspěchy. V tomto duchu opravdového pokání i naděje vedl v letech 1441-44 dlouhé a statečné diskuse o články věrouky táborské s pražskými věroučiteli. V této době dokončil Kroniku kněží táborských, která je důležitým pramenem k poznání husitské teologie, podobně jako Vyznání a obrana Táborů. Druhá jmenovaná kniha se stala důležitým pramenem pro uskutečňování pozdějších reformátorských snah. První překlad z latinského originálu pořídil roku 1568 protestantský historik Flacius Illyricus a nazval ji Vyznání víry (konfese). Tato kniha se velmi uplatnila také mezi valdenskými, kterými byla přepsána do provensálštiny, známá je i existence italského překladu. Touto konfesí byli rovněž svým způsobem ovlivněni luteráni a přímo kalvinisté.
Po dobytí Prahy i Písku Jiřím z Poděbrad v roce 1448 se Mikuláš musel vzdát své fary a odešel na Tábor, kde byl však záhy roku 1452 zajat Jiříkem, když se město vzdalo do jeho moci. Mikuláš Biskupec, jenž i při svém stáří zůstal neoblomný a nebyl dosti ochotný bez výhrad a váhání přijmout nabízený mu smír náboženský s Rokycanou, byl uvězněn na Jiříkově hradě, kde svůj bohatý život dokončil. Aby mohl táborský senior přistoupit na dohodu s Rokycanou, musel by se zříci svého životního poslání, které se dá charakterizovat jeho vlastními slovy: "Klademe za počátek a základ své pře... zákon Boží, Kristův způsob života i způsob apoštolský a prvotní církve, koncily a učitele na něm pravdivě se zakládající." Naproti tomu pražské stanovisko bylo poplatné církevním zvykům a obyčejům: "Církev, nevěsta Kristova, má se spravovat nejen autoritou Písma, ale i tradicí všeobecné církve, jakož i ustanoveními, platnými v jednotlivých provinciích."
Biskupec rovněž říká: "Je lépe věci skryté vysvětlovat selskou řečí než věci jasné zamlžovat filosofickými frázemi. Kdo volí pro svou řeč plebejský výraz, chce ji zřejmě tak uzpůsobit, aby každý, kdo ji slyší, byl přesvědčováním přiveden ke stejnému názoru."
Biskupcova kniha Vyznání a obrana Táborů rozebírá táborský pohled na sedmero svátostí (křest, večeře, kněžství, pokání, biřmování, poslední pomazání, manželství), mše a ornáty. Správně uvádí, že ušní zpověď zavedl až papež Innocenc III. Ohledně Večeře Páně Táboři usoudili, že je zbytečné hloubání o přirozenosti její podstaty a obrátili zřetel na vzkříšeného Krista, jehož tělo je "nahoře u Boha a ve svátosti pak nikoliv tělesně, ale jen pravdivě, svátostně a duchovně". Kdybychom chtěli uvést všechna zajímavá a pro pochopení táborské věrouky závažná místa této knihy, asi bychom ji zde uvedly téměř v celém jejím znění. Proto čtenáře raději odkážeme přímo na ni. Minimálně stejně důležitá pro pochopení husitství je ovšem samozřejmě bible, bez jejíž znalosti můžeme o husitství hovořit opravdu jen jako například instalatér o konstrukci raketoplánu.
Uvedeme zde v citaci alespoň ty hlavní zásady, ze kterých Táboři vycházeli a které Mikuláš formuloval.
Biskupec také uvádí, že "jestliže nás kdo pravdivě poučí Božím zákonem, Kristovým a apoštolským způsobem života a koncily prvotní církve i učiteli, pravdivě se v zákoně zakládajícími, že jsme se v čemkoli dopustili přestupku proti víře nebo proti dobrým mravům či proti obřadům, které zachovávali první křesťané spolu s apoštoly podle Kristova učení, anebo že jsme za jakýchkoli okolností zabředli na scestí, hotovi jsme poslechnout pravdu a s ní vytrvat, vědouce, že pravda nade vším vítězí. Je tedy zřejmé, že v tom, co zastáváme nejsme zatvrzelí, ale, dokáže-li nám někdo řečeným již způsobem naši úchylku od víry, jsme hotovi uvěřit pravdě."
Proti nařčení z vedení válek se Biskupec za Tábory hájí vzpomenutím na dobu, kdy "ďábel, nepřítel pravdy a lidské spásy, vzpíraje se tomu, aby se rozmohlo to dobré dílo, poštval své údy, aby toto dobré dílo bylo zmařeno mocí, násilím a ostatními ukrutnostmi jak ze strany duchovní, tak světské... A ti usilovali, jak by toto dobré dílo v zárodku i s jazykem českého národa zatratili, zničili a vyhladili. Proto ti, kdo nechtěli od dobrého úmyslu ustoupit před takovou mocí, násilím a ukrutností, ani se vzdát křesťanské víry... dali se z nezbytí do války, a to jedině na obranu řečeného dobrého díla a k ochraně věřících, kteří se o to dílo z povinnosti zasazovali, do války, zaměřené především k tomu cíli, aby všechen blud antikristův, jakkoli zakuklený, byl všemi silami zničen, a aby se prosadila Kristova víra, řád, spravedlnost a pravda, a to prostředky podle Božího zákona náležitými s vyloučením všech zlořádů... Ty novodobé války, které jak jsme právě uvedli, byly podniknuty z nezbytí a k řečenému cíli, jestliže a pokud jsou dále vedeny v lásce proti zhoubcům víry, utlačovatelům nevinných... nebo jiným zarputilým a zločinným přestupníkům Božího zákona, kteří se naprosto nedají odvrátit od své urputnosti ani zadržet ve svém útoku na věrné jinými mírnějšími prostředky - přičemž jsme vždy hotovi za určitých podmínek upustit od těch válek... i když jsme řekli, že bezpečnější by byl boj duchovní, v němž bychom netasili meč, ale modlili se k Bohu a jednáním zapřísahali nepřátele ke svornosti a při jejich známé zběsilosti případně vytrpěli i smrt... válka se vinou mnohých, kdo se podvodně přidružili sledujíce jiné záměry, zvrhla ve velké zlořády, které byly vždy proti úmyslu a záměru našemu i těch, kdo se jim věrně vzpírali pro ono řečené dobré dílo. Jedno shromáždění jsme měli v městě Písku léta Páně 1422 o masopustu, druhé na Hradišti léta Páně 1424 v týdnu po vzkříšení a třetí v Klatovech téhož roku svátku svatého Martina. Proti všem zlořádům, když už vznikly v řečeném lidu proti společnému záměru všech nás - ať šlo o nespravedlivé válčení, kořistění, vymáhání daní nebo msty, anebo o to, že kněží nejapně Písma přizpůsobovali a zaplétali se do světských záležitostí (2.Tim 2:4) - jsme v těchto shromážděních uvážili a sestavili články k nápravě všech zlořádů (viz výše, pozn. R. K.), které by se mohly vyskytnout, a vyhlásili jsme je ve všech našich obcích. Že však proti společnému záměru nás všech nebo proti nařízení, jež jsme jednoznačně vyhlásili lidu, jemuž kážeme, dochází k takovým zlořádům, toho litujeme."