Chodský hrad po sedmi letech,

Autor: Wolfram <(at)>, Téma: Architektura, Vydáno dne: 18. 06. 1999



V této sezóně mají návštěvníci Domažlic po dlouhých sedmi letech konečně možnost prohlédnout si Chodský hrad, který patří mezi nejdůležitější dominanty města. Pamatuji si ho ještě z konce 80. let, kdy očividně potřeboval rekonstrukci. Ta začala v červnu 1992 a v roce 1995 byla už dokončena natolik, že část objektu opět začala sloužit veřejnosti. Ve stejném roce ale při opravách vznikl zřejmě nedbalostí dělníků 20. dubna požár, který se i přes značné nasazení požárních jednotek sídlících v bezprostřední blízkosti hradu podařilo zvládnout až za devět hodin. Tragédii umocnil fakt, že v zasažených prostorách byla tehdy umístěna podstatná část sbírek. I když se do jejich evakuace zapojili i dobrovolníci z řad civilního obyvatelstva, škody musely být zřejmě nedozírné. Proto jsem byl při své návštěvě zvědav, jak se s touto situací vedení muzea vypořádalo a zda dokázalo nabídnout návštěvníkům plnohodnotnou expozici.

Objekt už zvenčí září novotou a okolním domům, které za posledních deset let omladily fasády, rozhodně nedělá ostudu. Totéž se dá říci i o stavebních úpravách uvnitř hradu. Muzeím, kde na vypelichané sovy a repliky husitských zbraní v temných koutech sedá prach, zřejmě odzvonilo. Všechny síně jsou výborně osvětleny, což vystavené exponáty dobře "prodává". Uspořádání síní je možná trochu nepřehledné, takže budete mít trochu dojem, že se ztrácíte, ale to je dáno původní kompozicí a těžko s tím něco dělat. Mnohem důležitější je to, co je ve vitrínách. I v nich jsem nalezl zhruba to, co jsem očekával - nikoliv do hloubky jdoucí monotematickou expozici se spoustou rarit pro omezený okruh "fajnšmekrů", ale stručný nástin dějin kraje, což je asi hlavním úkolem muzea na okresní úrovni. Pokud máte slabost pro pravěkou archeologii, dostane se vám základních informací o učebnicově známé milavečské kultuře, jejíž naleziště se nachází nedaleko Domažlic. Středověké sbírky se nevymykají průměru, takže neschází drátěná košile, třmen a torzo meče. Déle jsem se zastavil u duté železné kule s otvorem a očkem, kde mě stručná popiska donutila k zamyšlení nad tím, k čemu přesně sloužila. Pro současné tvůrce by pak mohly být inspirující ukázky z práce místních středověkých hrnčířů.

Protože mám slabost pro zbraně, věnoval jsem jim zvláštní pozornost. Z vitríny, kde byly vystaveny, jsem si "vybral" ručnici s kolečkovým zámkem z 2. pol. 17. století a o málo starší dámský samostříl vykládaný kostí (slonovinou ?). Naivně a přitom poeticky působilo několik ostrostřeleckých terčů, u nichž jsem se dozvěděl, že muzeum už uspořádalo výstavu věnovanou této tematice.

Chodsko však byl kraj spíše zemědělců a řemeslníků než vojáků, což se ve sbírkách zákonitě odrazilo. Jeden sál je tak věnován nástrojům, které ještě relativně nedávno patřily do každé místní domácnosti. Dozvíte se třeba, co to byla vachle a k čemu sloužilo motovidlo. K získání komplexnějšího pohledu na podobu chodského hospodářství pak slouží modely vesnických staveb. Z předmětů dokumentujících život ve městě mě pak svojí bytelností zaujaly cechovní pokladny z konce 18. století, které jakoby dokládaly, že o peníze vždy šlo "až v první řadě".

Nejrozsáhleji zpracovanou tematiku jsem si nechal až nakonec. Chodský folklór si totiž zaslouží víc než jediný samostatný odstavec, který mu zde mohu věnovat. Místní keramika je známá i mimo Chodsko (květinové motivy na černém a bílém podkladě či syrově vypadající džbánky z Kolovče), ale neméně půvabný je i lidový nábytek. Masivní truhly a almary, na nichž jsou rukama místních lidových umělců vymalovány stylizované květiny na zeleném podkladě, svojí prostotou kontrastují s nově rekonstruovaným intarzovaným nábytkem z majetku barokní šlechty. Zvláštní místnost pak je věnována výjevu z chodské svatby. Protože se zde kroje dochovaly velmi dlouho (starší ženy z okolních vesnic je do města nosí dosud) , zachytili je na svých plátnech i malíři, kteří dnes patří ke klasikům 19. století. To konec konců v muzeu dokládají obrazy např. Jaroslava Špillara a Jana Šebka.

Ředitelka muzea PhDr. Iva Kumperová mi při své návštěvě v Praze nakonec dala ještě pár svých tipů. Příště se určitě déle zastavím nejen u Všerubské madony, ale také u ševcovské dílny. Pro ni má slabost možná proto, že zde se pracovníkům muzea podařilo skutečně zastavit čas - vše působí dojmem, jako by si mistr ševcovský právě odskočil na žejdlík. Návštěvník by si za své peníze vydané za vstupné (mimochodem velmi přijatelné) také neměl nechat ujít místní lapidárium a výstup na hradní věž, odkud je hezký výhled na celé město a okolí.

Pokud se k návštěvě Domažlic rozhodnete, nesmíte opominout návštěvu barokního kostela Narození Panny Marie u náměstí a vyšplhat se na jeho věž. Jukněte také na dům, kde jeden čas žila Božena Němcová a na pomník místního buditele děkana Příhody. Jeho jméno vám možná moc neřekne, ale autorem sochy je J.V. Myslbek a to by vás už oslovit mohlo. Na cestu k autobusovému či vlakovému nádraží (hned vedle sebe) si nechte více času, protože přímo za gotickou branou je národopisné muzeum Jindřicha Šimona Baara, které minout bez návštěvy by bylo trestuhodné, stejně jako nevšimnout si gotického kostela o pár desítek metrů dál.