Moudrosti ze staré Kastílie, recenze

Knihu od španělského šlechtice Juana Manuela Gróf Lucanor (Hrabě Lucanor), kterou v loňském roce v překladu ze starokastilštiny Vladimíra Olerínyho, vydalo slovenské vydavatelství Remedium, bude český čtenář asi shánět těžko, protože distribuce knih našich východních sousedů poněkud vázne. Slovenský návštěvník našich stránek by se o to ale pokusit mohl.

Autor knihy Juan Manuel (1282-1344) jako synovec kastilského krále Alfonse X. patřil k vysoké španělské šlechtě a aktivně se účastnil bojů s granadskými Maury. Koncem života se pak uchýlil do kláštera, kde shrnul svou životní moudrost do několika knih, kterými se zařadil mezi klasiky světové středověké prózy. Nevím o tom, že by některá z nich vyšla v češtině, takže seznámení s jeho dílem pro mě osobně bylo překvapením.

Při psaní Hraběte Lucanora, který má celkem pět částí, Juan Manuel zvolil tehdy již osvědčenou metodu rozhovoru. Na stránkách knihy se dotazuje hrabě svého služebníka Patronia na řešení různých životních situací, do nichž se může dostat vládce či prostý člověk. Nejobsáhlejší je díl první, kde Patronius odpovídá na 51 problémů pomocí příkladů. Některé čtenář už zná od Ezopa, z Bible, či ze středověké rytířské nebo orientální literatury. Jejich použití svědčí o vzdělanosti autora, který zřejmě vládl perem stejně dobře jako mečem. Určité motivy nalezneme i u pozdějších autorů - např. Moliéra, Shakespeara, La Fontaina, Andersena. Patronivi odpovědi v několika případech tedy známe už předem ale v nejednom nás řešení dokáže překvapit svou neotřelostí, humorem a moudrostí.

Příběhy jsou psány poněkud schematicky, což ve středověké literatuře bylo obvyklé.Začínají tím, že hrabě stručně vypráví, co se stalo jemu nebo někomu z jeho přátel a ptá se Patronia na jeho názor. Služebník upozorní na to, že není nikterak moudrý, a odpoví příběhem. Celé vyprávění pak Juan Manuel shrne do mravoučného verše. Zajímavé je, že autor, který bojoval proti Maurům a byl hluboce věřícím křesťanem, si svého protivníka vážil a v nejednom případě se odvolává i na jeho moudrost. Ostatní kapitoly jsou podstatně stručnější. V dalších třech vlastně jen heslovitě shrnuje své životní zkušenosti a v poslední pak mimo jiné řeší kategorie dobra a zla ve vztahu k Bohu.

Bohužel informace o době, kdy vznikla jsou v závěrečném slově překladatele jen velmi stručné, takže se můžeme pouze dohadovat, zda rady obsažené v knize byly určené nějaké konkrétní osobě z panovnického rodu. Rozhodně, stejně jako např. Boccacciův Dekameron, který je o 13 let mladší, jsou stále živé a mravní postoje v nich obsažené mají platnost dosud.