Nehody se střelným prachem na rožmberském panství,

Při listování Březanovou kronikou Životy posledních Rožmberků mě zaujalo, kolik prostoru její autor věnoval palným zbraním. Není to vlastně nepochopitelné, protože ještě na přelomu 16. a 17. století představovaly tyto zbraně nejprogresivnější válečný prostředek a jejich pořízení nebylo nikterak levnou záležitostí. Nutno přiznat, že v tomto ohledu byli poslední vladaři na rožmberském panství, Vilém a Petr Vok, moderní muži a na penězích nešetřili a zhotovení děl nechávali nejen na místních kovářích, ale neváhali využít ani služeb předních pražských kovolijců. Část svého arzenálu tak půjčovali například Rudolfovi II. na jeho tažení proti Turkům a jenom na Novém Městě v Českém Krumlově měli ve zbrojnici 84 kusy, z nichž asi nejzajímavější byla lafetovaná zbraň s osmi hlavněmi. Pokračovali tak v tradici svých předků, kteří podle Augustýna Sedláčka měli na Nových hradech palné zbraně již v roce 1390, přičemž kuriózně působí zmínka o dělech s hlavněmi z tvrdého dřeva staženého železnými obručemi. Dodnes o výzbrojní činnosti Rožmberků na Českém Krumlově svědčí děla ze zbrojnice Petra Voka.

Do nich ovšem bylo zapotřebí střelného prachu. Ten černý, který se tehdy používal, byl směsí ledku draselného (sanytru), dřevěného uhlí a síry v přibližném poměru 75:75:10. Ve srovnání s dnešními výbušninami jeho výkon nebyl nikterak ohromující (1 kg vyvíjí energii 2848 000 J), ale i tak dokázal napáchat v případě neplánovaného výbuchu značné škody, což se nejednou také stalo. Manipulace s ním totiž vyžaduje, jak tomu u takových látek bývá zvýšenou opatrnost, na níž se tehdy asi příliš nedbalo. Černý prach je totiž sice bezpečný z hlediska nárazu, ale snadno se vznítí při styku s otevřeným ohněm, takže nebylo nic “lepšího“ než jít zkontrolovat jeho zásoby v prachárně se zapálenou loučí.

Ve výrobě střelného prachu byli Rožmberkové zřejmě zcela soběstační. Výrobu jim umožňovala naleziště sanytru na jejich panství v horním Povltaví. V případě samotného zpracování pak můžeme snad hovořit dokonce o počátcích chemické průmyslové výroby v Čechách. S dostatečně vzdělaným personálem vladaři asi problém také neměli, neboť na dvoře Petra Voka nikdy nescházeli alchymisté a ačkoliv se zaobírali spíše tehdy oblíbenými tématy jako je kámen mudrců a přeměňováním jiných látek ve zlato, samotná jejich přítomnost nasvědčuje, že místní atmosféra rozvoji lidského ducha přála. Z vlastních manufaktur na výrobu střelného prachu Březan okrajově zmiňuje klášter ve Zlaté Koruně a dílnu u Opatovic, o níž ještě bude řeč.

Případ z Nových hradů roku 1573 sice není dokladem lidské neopatrnosti a kronikář se ani nezmiňuje o obětech na životech, zato hovoří o značných materiálních škodách. Tehdy postihlo okolí silné krupobití provázené zřejmě bouřkou. Do hradní věže, kde byly uskladněny zásoby střelného prachu, udeřil pravděpodobně blesk a Rožmberkové tak přišli nejen o střelivo, ale také o celou budovu, která byla výbuchem rozmetána. Plány na její opravu vyhotovil až v roce 1605 stavitel M. Antonín Caneval a vlastní stavba se pak vlekla mnoho let.

Hůře skončila v roce 1584 exploze na Helfštejně. V dřevěné boudě vrátného si zde holomek zvaný Pavel usušil asi dvě libry (cca 1 kg) střelného prachu, které si zde potom uschoval, aniž by vrátného varoval. Ten pak, nic zlého netuše, vstoupil dovnitř s otevřeným ohněm a způsobil výbuch. Výsledkem byla zdemolovaná bouda a vrátný popálený natolik, že záhy zemřel. Petra Voka o tom v dopise informoval Helfštejnský úřední Jan Bostěchovský z Bostěchova.

Podobný případ kronikář zaznamenal i roku 1603, kdy se zmrzačil rožmberský písař Václav Burda s “pacholetem“. Tomu se zase “podařilo“ zapálit prach uložený v truhle. Za své tenkrát vzaly nejen kožichy a sklo uložené spolu s výbušninou, ale plamen ožehl písařovu tvář tak, že málem přišel o zrak.

Asi největší výbuch ale asi v roce 1606 rozmetal výrobnu prachu u Opatovic. Březan to zaznamenal takto: “Novembris 10. Prachovna u Opatovic . když se prach tloukl, ráno přede dnem v tři hodiny, před jedenáctou hodinou českou (cca mezi 3.00 – 3.30) zapálivše se, veliký hřmot učinila; až v Třeboni bylo slyšeti. Rozhodila se na strany. Škody asi za 100 kop stalo se a okolo centéře (asi 12 kg) prachu ušlo. Prachař nebyl tu; sic byl by letěl do povětří.“

Vybrané případy vypadají trochu jako z černé kroniky dnešních dnů a podobnost není pouze náhodná, vždyť je tomu sotva pár let, co v Čechách explodovala továrna na Vesuvit, který dnes používají milovníci starých zbraní a jejich replik jako náhražku za černý střelný prach. O neopatrné manipulaci s výbušninami a úrazech při jejich neodborné výrobě v současnosti by se dal napsat článek rozhodně delší, než je tento.