Škola šermu I., Poznámky k italské škole šermu

Ve dnech 16. - 21. listopadu 1997 jsem se zúčastnil italské školy šermu pro pokročilé, pořádané školou evropských bojových umění Magisterium v Táboře. Na tomto kursu jsem dosáhl kvalifikace šermíře 3.stupně.
Následující řádky jsou shrnutím poznámek, které jsem si vedl na hodinách teoretické výuky vedených mistr Peter Koza.

Tyto poznámky zveřejňuji s výslovným souhlasem mistra Kozy!

Pavel – Šašek Komárek

1) Vývoj italské školy

Italskou školu šermu lze rozdělit do čtyřech vývojových období:

zachycení a zpracování empirických poznatků
technické zvládnutí šermu
uplatnění taktiky v šermu
úpadek, ústup do pozadí

a) zachycení a zpracování empirických poznatků

První krok v zachycení a zpracování empirických (tedy zkušenostmi získaných) poznatků učinil Achilles Marozzo ve svém díle “Opera nova” z roku 1536. Marozzo se v něm jako v první ucelené knize o šermu nesnažil vytvářet nějaké nové poznatky, pouze shrnul, sjednotil a popsal stávající stav. Stejně tak i Giacomo di Grassi. Šerm v jejich podání nemá ještě tak vyhraněně italský charakter, jak jej známe dnes. Je z nich znát dosud velký vliv španělského šermu a v něm obsažené geometrie a matematiky. První fázi můžeme tedy charakterizovat tím, že nejprve vznikly praktické postupy, které byly následovně knižně podchyceny a kodifikovány.

b) technické zvládnutí šermu

Zatímco u první fáze předcházela praxe teorii, druhá fáze vývoje šermu je charakteristická tím, že nejprve vznikly teoretické závěry, které byly poté ověřovány praxí.

Tuto zásadní změnu odstartoval mistr Camillo Agrippa ve svém díle “Trattato di scientia d´ arme” zroku 1553. Agrippa byl matematik a geometr - proto uvažoval o lidském těle z hlediska těchto věd, na jejich základě vyvodil závěry, které přenášel do praxe. Poprvé zde tedy teorie předchází praxi.
Prvním z jeho významných přínosů bylo zavedení numerického číslování jednotlivých poloh držení zbraně. Do té doby měly polohy velmi malebné názvy, které však byly velmi nepraktické, na každý útok odpovídala obrana s úplně odlišným názvem. Agrippovo numerické číslování, kde každé číslo znamenalo současně útok i obranu. Tento princip přetrval s drobnými změnami až dodnes. Za výchozí polohu považoval Agrippa polohu ihned po tasení, proto je jeho prima shodná s naší současnou vysokou secondou.
Agrippa také rozdělil zásahovou plochu soupeřova těla. Do té doby totiž neexistovala diferenciace bodů a seků podle stran. Agrippa rozdělil soupeřovo tělo na stranu diritto a riverso, tak jak to známe dodnes. Při výkladu uváděl mistr Koza polohy squalembrato a tondo. Jako montante označil to, co známe jako dnešní falso riverso (italsky monte znamená hora, montante je tedy pohyb, který jde zdola nahoru, do kopce). Buď jde o chybu ve výkladu, nebo se od Agrippových dob tato terminologie změnila. Nevím také, zda byl tento pojem přiřazen pouze k této poloze nebo všeobecně všem sekům směřujícím zdola nahoru.
Definice délkové ztráty dosahu při výpadu

Definice délkové ztráty dosahu při výpadu

Agrippa se dále zabýval postavením přední nohy ve výpadu. V této otázce prosazoval polohu holeně kolmo k zemi, tedy tak, jak to známe dnes. Tato poloha skýtá rovnocenné možnosti pro útok i pro obranu. Oproti tomu mistr Capo Ferro prosazoval takzvaný přetlačený výpad, kdy je koleno přetlačeno z neutrální polohy směrem k soupeři. Tato poloha je sice vhodná pro útok, ne už však pro následnou obranu.
Na základě matematických poznatků Agrippa dále definoval délkovou ztrátu dosahu. Porovnával dosah dosah ruky se zbraní napnuté v jedné přímce k soupeři a ruky vychýlené do strany. Z hlediska útoku je samozřejmě výhodnější útok ve přímce. Vzhledem k nutnosti odstranit soupeřovu čepel z vbodnice jsme nuceni použít útok se stranovým vychýlením čepele. Pak je nutné se zamyslet, jaké vychýlení je pro nás výhodné. Agrippa zjistil, že při vychýlení do 15° (x) nedochází téměř k žádné ztrátě, do úhlu 30° (y) je úbytek ještě snesitelný. Nad 30° (z) již ztráta dosahu rapidně narůstá.
Svými teoretickými závěry Agrippa výrazně urychlil vývoj italské školy šermu a vytvořil tím prostor pro její expanzi, nárůst poptávky po ní.

c) uplatnění taktiky v šermu

V tomto období dosáhla italská škola svého zenitu. Vrcholem uplatnění taktiky v šermu italské školy jsou poznatky mistra Salvatora Fabrise. Až do jeho doby byl hlavním rysem školy princip stesso tempa, který v zásadě znamená, že soupeřův útok zneškodníme (opozicí, úhybem atd.) a současně se zneškodněním útoku s jeho posledním taktem soupeře zasahujeme svým protiútokem. Fabris však definoval a uvedl do života princip kontrotempa. Rozdíl tkví v tom, že soupeřův útok likvidujeme již v jeho zárodku, do prvního taktu útoku. Jde o velmi riskantní technicky provedený útok. Proto jej v praxi z důvodu bezpečnosti raději neinscenujeme. Jednou ze základních forem uplatnění kontrotempa je záraz - colpo de resso, další pak passata di sotto mano.

d) úpadek italské školy

Úpadek italské školy souvisí především s vývojem zbraní, se kterým se nedokázala vyrovnat. Oproti tomu škola francouzská již při svém vzniku viděla nedostatky školy italské a dokázala se jimi poučit.
Italská škola vznikla v souvislosti s vznikem meče typu espada ropera, který můžeme vidět u Agrippy i Marozza. Postupem času se hlavní zbraní italské školy stal rapír se svou dlouhou čepelí. S tím, jak vývoj zbraní směřoval ke dlouhým lehkým zbraním, stávaly se úniky obtížnějšími, tělo začalo zaostávat v rychlosti pohybu za rukou. Stesso tempo i kontrotempo jsou svou podstatou velmi vázané na pohyb těla a tak to, co je základem italské školy přestává být účinným. Snahy vyřešit tento problém vylepšením výkonu byla úspěšná pouze dočasně.
S tím, jak francouzští mistři vidí nedostatky italské školy, již v prvních traktátech francouzské školy se začínají výrazně odchylovat od jejího standardu a počátkem 17. století začínají otevřeně popírat některá dogmata italské školy. Francouzská škola se opět vrátila k zásadě nejprve kryt a teprve poté protiútok. Rozdíl v použití tohoto principu italskou a francouzskou školou tkví v tempování protiakce. Zatímco italská škola chápala tento princip takto: 1.tempo - soupeřův útok, 2.tempo - vlastní obrana, 3. tempo - protiútok, francouzská škola vytvořila princip riposty - tempovaného protiútoku. Do 1.tempa spojila soupeřův útok i vlastní obranu a do 2.tempa pak vlastní protiútok. Tím získala vůči italské škole výhodu jednoho tempa.
Dále však pokračovaly snahy nalézt jiné řešení o uplatnění italské školy v nových podmínkách. Jedním z mnoha neúspěšných pokusů byla snaha o redukci pohybu těla - maximum bojových situacích se pokoušeli řešit náklony trupu a jen v nejnutnějších případech připouštěli nějaký pohyb nohou.
K definitivní renesanci italské školy došlo až ve druhé polovině 19. století. Největší podíl na tom měl šermířský mistr Radaelli. Teprve on si uvědomil, že pokud má italská škola přežít, musí zavrhnout vše nepraktické a převzít to nejlepší od školy francouzské. Jeho škola je tak kompromisem mezi oběma školami, ze kterých si zachovala to lepší. Přestože byla jeho škola odmítnuta vládou sjednoceného italského státu, v jeho žácích se dokázala znovu navrátit do šermířských sálů. V českých zemích pak Radaelliho myšlenky na konci minulého století šířil jeho žák Luigi Barbasetti.

zachycení a zpracování empirických poznatků
technické zvládnutí šermu
uplatnění taktiky v šermu
úpadek, ústup do pozadí

Související články:
Stručně o dějinách šermu, recenze (08.08.2001)
Škola šermu III., Etika v šermu z pohledu historie a současnosti (05.05.1999)
Škola šermu II., Strategie, taktika a psychologie stavby souboje (15.04.1999)
Historická revue, recenze (02.02.1999)
Šermířské listy ze Slovenska, (01.01.1999)
Šermířské školy 1998, 14. ročník šermířských škol - Tábor 1998 (25.09.1998)
Italská škola, (26.05.1998)
Requiem za časopis, opožděná recenze (14.04.1998)