Jací byli čeští rytíři, recenze

Kniha Wojciecha Iwańczaka "Po stopách rytířských příběhů" je zvláštní už tím, že polský autor si jako její téma zvolil téma z české historie, které komplexně u nás dosud zpracováno nebylo. Bohemista a historik v ní shrnul výsledky desítek let zkoumání pramenů, aby podal obraz českého rytířstva i jeho chápaní fenoménu rytířství a zasadil ho do evropského kontextu. Zachycuje transformaci tohoto stavu od poměrně otevřených knížecích družin v 11. století až po jasně vyhraněnou skupinu feudálů ve 14. století. Právě období Lucemburků na českém trůně autor věnuje největší pozornost, neboť v té době byla rytířská kultura na svém vrcholu.

Kniha Wojciecha Iwańczaka "Po stopách rytířských příběhů" je zvláštní už tím, že polský autor si jako její téma zvolil téma z české historie, které komplexně u nás dosud zpracováno nebylo. Bohemista a historik v ní shrnul výsledky desítek let zkoumání pramenů, aby podal obraz českého rytířstva i jeho chápaní fenoménu rytířství a zasadil ho do evropského kontextu. Zachycuje transformaci tohoto stavu od poměrně otevřených knížecích družin v 11. století až po jasně vyhraněnou skupinu feudálů ve 14. století. Právě období Lucemburků na českém trůně autor věnuje největší pozornost, neboť v té době byla rytířská kultura na svém vrcholu.

Jazykovědné vzdělání umožnilo Iwańczakovi přistupovat k pramenům vyčerpávajícím způsobem. Všímá si způsobu použití jednotlivých slov v historickém textu, jejich dobového významu i dalších aspektů, které bývají opomíjeny. Upozorňuje například na rozdílné pojímání výrazů bojovník, hrdina a rek, nebo na fakt, že samo slovo rytíř se do české literatury z němčiny dostává v souvislosti s přejímáním západní rytířské kultury až ve 14. století.

V kapitole Panovník - ideální rytíř mimojiné nalezneme zajímavý postřeh o životě Václava IV., který narozdíl od svého otce a děda nikdy osobně nebojoval. Právě v nedostatku rytířské výchovy autor spatřuje jednu z příčin, proč nebyl schopen být stejně úspěšným správcem království jako Karel IV. Značná pozornost je věnována Alexandreidě, která ve 13. a 14. století byla svého druhu jakýmsi rytířským kodexem panovníků. Zvláštní je zjištění, že ačkoliv pasování na rytíře bylo obřadem relativně častým (i když pro každého jedince výjimečným), nemáme o jeho podobě žádnou písemnou zmínku.

Rozsáhlý prostor Iwańczak věnuje turnajům jako zvláštní příležitosti demonstrace příslušnosti k rytířskému stavu. Píše o jejich vývoji, různých podobách i úspěších českých šlechticů na kláních v zahraničí. Se společnenským děním souvisí i zakládání bratrstev a světských řádů. O Bratrstvu obruče a kladiva na dvoře Václava IV. nebo o Řádu sv. Jiří v Jindřichově Hradci ví i historici velmi málo a pro většinu čtenářů bude jejich existence úplným překvapením. Ze života na dvoře si autor dále všímá módy, tance i her v kostky nebo šachů. Zvláštním rysem rytířství byl i dvorný vztah k ženám. Zde stojí za povšimnutí výklad symboliky točenice s ledňáčkem a legendy o lazebnici Václava IV., ve které autor spatřuje jeden z projevů takové curtoasie.

Rytířství mělo ale i duchovní rozměr. Šlechtic byl chápán i jako ochránce a Kristův bojovník. Zatímco v jiných zemích měli rytíři víceméně univerzální patrony sv. Jiří a archanděla Michaela, v Čechách měl výsadní postavení sv. Václav.

Výše uvedené řády jsou jen zlomkem toho, co kniha nabitá informacemi obsahuje. Jednotlivá tvrzení jsou přímo v textu doložena ukázkami z pramenů nebo bohatými odkazy na literaturu. Přitom se podařilo text zachovat značnou dávku čtivosti. Jediný nedostatek, kteý jsem při čtení objevil byla poznámka, že hrad Karlštejn se dříve jmenoval Kamýk. Jednalo se o dvě různá sídla, pod karlštejnské panství pouze přešly vesnice náležející dříve ke Kamýku. Jinak velmi poutavou knihu vydalo v roce 1991 nakladatelství ARGO v edici každodenní život, v které už vyšla řada zajímavých publikací.