Změní Libušín tvář?, reportáž

Letošní, v pořadí už 11. ročník, libušínské bitvy, která tentokrát připadla na 27. dubna, byl ve znamení hned několika změn, jež měly vést ke zkvalitnění tohoto nejmasovějšího vystoupení příznivců historického šermu u nás. Stejně jako v předchozích letech se na ní sjelo něco kolem tisícovky šermířů různé úrovně z různých koutů republiky. Vzhledem k tomu, že jako divák jsem viděl i tři předchozí ročníky, mám už nějaký materiál ke srovnávání. Letos se mi navíc podařilo na chvíli od práce vyrušit Zdeňka Tábora z pořádající skupiny Kyrius a trochu si s ním popovídat.

Letošní, v pořadí už 11. ročník, libušínské bitvy, která tentokrát připadla na 27. dubna, byl ve znamení hned několika změn, jež měly vést ke zkvalitnění tohoto nejmasovějšího vystoupení příznivců historického šermu u nás. Stejně jako v předchozích letech se na ní sjelo něco kolem tisícovky šermířů různé úrovně z různých koutů republiky. Vzhledem k tomu, že jako divák jsem viděl i tři předchozí ročníky, mám už nějaký materiál ke srovnávání. Letos se mi navíc podařilo na chvíli od práce vyrušit Zdeňka Tábora z pořádající skupiny Kyrius a trochu si s ním popovídat.

Asi nejviditelnější změny se týkaly scénáře. Oproti předchozím letům, kdy byl laděn do fantasy, měl mít tentokrát blíže k historickým reáliím a jevil se mi podstatně méně komplikovaný. Oba posuny lze přivítat. Vymezení doby "gotika" nebylo bráno úplně doslova, takže uplatnění našli Vikingové na jedné a střelci z píšťal na druhé straně. Naopak zmizely ryze pohádkové bytosti typu Xena. Jednodušší scénář vcelku nebylo problém sledovat. Obyvatelé vesnice a místní vladyka se postavili proti hamižnému klášteru vymáhajícímu desátky. Po roce neúrody nemají vesničané na zaplacení a v čele s vladykou se vzbouří. Klášter najímá vojáky, kteří mají nezbedné troupy ztrestat. Následuje obléhání tvrze se vším všudy a vražedný boj na širém poli. Pokud jsem závěr zachytil správně (většinu času jsem věnoval utíráním dešťových kapek z objektivu), tak vesničané byli poraženi a jejich zbytky se vydaly hledat nový domov. Trochu legrační bylo, že ony zbytky zbídačených vesničanů měly plátové zbroje.

Kulisy jsou rok od roku dokonalejší a velkolepější - to platilo zejména o tvrzi, klášter si už tolik podobný nebyl (vlastně vůbec). Pořadatelé pro část méně vybavených účinkujících zajistili i tyčové zbraně. Jejich nebezpečnější konec byl vyroben z jakéhosi pružného materiálu, takže nebezpečí úrazu bylo sníženo a zároveň při pohledu z dálky se podařila zachovat iluzi. Tyto zbraně na českých "bojištích" dosud většinou chyběly. Zajímavý nápad bylo také použití polystyrenových balvanů k metání na hlavy dotěrných nepřátel.

Samozřejmě nechyběly ani pyrotechnické efekty a to v míře takové, že pro samý kouř chvílemi ani nebylo vidět, co se děje. Stejně jako loni vystoupení zpestřilo i několik koní, tentokrát bez splašení. Další změnou byl pokus poněkud dohlédnout na vybavení účinkujících. Kontrola se týkala obuvi. To je stará slabost mnoha začínajících šermířů, kteří si vysloužili označení "keckaři". Sportovní obuv tolerována nebyla a neprošli ani ti, kdo si obuli kanady. Pokud se chtěli bitvy zúčastnit, museli si alespoň provizorně nevyhovující boty obalit pytlovinou. Nebylo tedy nic výjimečného vidět rytíře v prakticky kompletní plátové zbroji, kterak si vykračují v hadrovém obutí. Dolů musely i ponožky na nohách dívek obutých do sandálů. Naopak prošel člověk ve zcela současných jezdeckých botách, ale to už bych toho chtěl moc. Asi posledním rozdílem bylo oddělení dobových stanů od těch obyčejných. To se podařilo skoro bezezbytku, pouze na kraji historického ležení hyzdily celkový dojem tři civilní stanaři. Krátce před Libušínem se na internetu objevily zvěsti o tom, že pořadatelé vůči účinkujícím přitvrdí. Opatření ale nebyla nikterak drastická, spíš velmi mírná. Zdeněk Tábor mě upozornil na aspekt, který mi unikl - tato akce je pro mnoho začínajících šermířů tradičně "iniciačním rituálem", tedy první příležitostí vystoupit veřejně. A tak by to mělo v budoucnosti i zůstat. Přesto nároky na účastníky zřejmě porostou. O úspěchu nejsem zcela přesvědčen. Libušín je zavedený jako masová akce, kde bylo zvykem hodně promíjet a neukázněná obec "divokých šermířů" se bude stavět do latě jen velmi těžko. Lépe na tom jsou akce, na nichž pořadatelé vysoké nároky kladou už od začátku. Jenže před jedenácti lety, kdy to u Kladna začínalo, asi bylo nemožné - vzhledem k tehdejší řemeslné základně - mít nějaké vyšší požadavky. Protože šermířských akcí každým rokem přibývá, může se stát, že lépe vybavené skupiny začnou jezdit pouze na vystoupení, které jsou je pro zvané a snaží se o určitou historickou věrnost. Ve výbavě šermířů jsem si všiml, že nejeden z těch mladších si přes zimu ušetřil na nějaký ten nový kousek - většinou helmu. I když se převážně jednalo o levnější kusy, bylo to potěšující a svědčí to o vážnějším zájmu. K účasti na podobné akci už asi nebude stačit jedenapůlručka a prostřižené prostěradlo. Také lučištníci už nepatří mezi vyhlášené "hadráře". Druhou stranou mince ovšem byly plechy pochybné úrovně koupené z bůhvíkolikáté ruky nesoucí zjevné známky opotřebení. Nemít peníze není ostuda, ostuda je chodit ve zbroji, kterou naposledy čistil bratr Žižka a tetanus jí kouká z každé hrany. Od takových účastníků bych u zápisu požadoval kromě rodného čísla i očkovací průkaz. Zděšení u mě zprvu vyvolaly i "papundeklové" kapalíny zapůjčené organizátory. Pak jsem zjistil, že jsou určeny obráncům tvrze, kterým hrozila pouze nějaká ta rána tvrdší bambulí od lučištníka. A v tomto ohledu dle jejich uživatelů svou roli splnily. Úrazů se mi zdálo méně než v předchozích letech. Zachytil jsem jen nějaké to natržené obočí.

Pochopitelně pro veřejnost nechybělo ani tržiště s víceméně standardním sortimentem. Stále ti stejní cínoví vojáčci odlévaní z měkkého olova. Narazil jsem ale i na pár pěkných kožených tašek na opasek a na hezky udělané toulce na šipky do kuší. Ke stánkům s různými číšemi si už několik let chodím něco koupit, aniž bych tak učinil, takže jsem si všiml, že nabídka se rozšířila o poháry vyrobené dílem z cínu a dílem ze skla. A když už jsme u těch kuchyňských potřeb, tak bych ještě zmínil sortimentem nevelkou, nicméně zajímavou nabídku vyřezávaných lžic a naběraček u voňavého krámku s kořením.

Po organizační stránce toho není moc na vytknutí. Tam, i zpět byla doprava vcelku bez problémů, tedy pokud nemusíte sedět a stačí vám, když stojíte na cizí noze. Já jsem zvyklý. Stoly na vybírání vstupného byly posunuty blíže k vesnici, takže se nedalo projít bez placení, ale 70 korun na celý den dnes nepředstavuje sumu, při které by se točila hlava. I začátek se kupodivu podařilo dodržet, což je v českých krajích jev vzácný. Pořadatelská služba v uniformách americké armády (členové klubu vojenské historie) vypadala poněkud divoce, nicméně v rámci možností byla korektní. Nepodařilo se jí ovšem udržet koridor asi dvou metrů mezi publikem a bojištěm vymezený trochu velkoústnatě pro V.I.P. Rozuměj pro osoby, které chtěly většinou fotografovat či pořizovat videozáznam nejen pro sebe na památku. Ti drzejší to pak vyřešili tak, že vlezli přímo na "plac". Pro ostatní platilo to samé co při předchozích ročnících - co člověk nenafotí před bitvou, to nemá. Při bitvě se na Libušíně vždycky bude fotografovat špatně - většinou proti slunci.

U podobných zpráv o akcích se většinou začíná tím, jaké bylo počasí. Já tím budu končit - bylo jako vždycky. Po celou dobu svítilo sluníčko a po začátku bitvy se rozpršelo do nevídané intenzity, až se na obloze objevilo nebeské znamení v podobě výrazné duhy. Účastníci setkání teď asi mají co čistit. I když, jak jsem psal, někteří si s tím hlavu moc nelámou, jakkoliv na to měli celou zimu.