Třicetiletá válka na Hradčanech,

Za konec středověku sice bývá považován rok objevení Ameriky, takže Třicetiletá válka je o pár desítek let za tímto mezníkem. Přesto se domnívám, že za následující řádky, které jsou věnovány výstavě konané do konce října v prostorách vojenského muzea na Hradčanech mi jistě nikdo hlavu neutrhne. Už proto, že některé z vystavených předmětů byly o něco staršího data a z čtenářů by si asi jen málokdo nechal ujít příležitost zdařilou výstavu spatřit.

Vestibul v přízemí již tradičně bývá v hradčanském muzeu věnován dělostřeleckým kusům, mezi nimiž dominovala polní houfnice. K vidění zde byla také pro mnohé jistě nezvyklá "kožená" tříliberní hlaveň (slabá kovová duše je obložena dřevem, stažena obručemi a potažena kůží) podobného typu, jaké byly použity roku 1631 v bitvě u Lipska. Nescházelo ani několik falkonetů, z nichž některé byly přímo uměleckými díly tehdejších kovolijců. Velké exponáty pak doplňovaly ve vitrínách dobové modely techniky a zaměřovací pomůcky dělostřelců. Z dvojrozměrných exponátů dominovaly reprodukce rytin fortifikací.

Vlastní jádro výstavy bylo umístěno v první patře, kde návštěvníky hned na začátku přivítal Rudolfův majestát z roku 1609, tedy vlastně dokument, v němž byl s trochou nadsázky "zakopán pes" pozdějšího konfliktu. Z trojrozměrných exponátů za zmínku určitě stojí bohatě zdobená půlzbroj s šišákem vyrobená v poslední třetině 16.století v severní Itálii a dvojhlavňová pistole s kolečkovým zámkem, jejíž hlavně byly netradičně odděleny nabijákem. Stěny, podobně jako i v dalších místnostech zdobily portréty hlavních protagonistů konfliktu. Z doby, která válce předcházela, pak pocházela levoruční dýky s plamennou čepelí a dvě bulavy.

Druhý sál takřka celý zaplňovala realistická ukázka útoku pěchoty na postavení dvou kanónů krytých koši. V poslední době se podobná dioramata jsou po vzoru většinou západních muzeí stávají oblíbenější a pro svou názornost mají cenu zejména pro mladší návštěvníky.

V další místnosti dominovaly zbraně, které souvisejí spíše s dobou konfliktu, než s ním samotným. Lovecké kuše zde vypadaly poněkud nepatřičně, ale oko rozhodně neurážely. Perličkou jistě byla bohatě zdobená osmiranná revolverová puška s křesadlovým zámkem. Atmosféru dokreslovala i oblíbená hra tehdejších vojáků - vrchcáby a stan písaře. Z ryze vojenských artefaktů zde dominovala kyrysnická černěná tříčtvrteční zbroj, která byla zdobena zlacenou rytinou, ostruhy a náhubky pro koně.

Ve čtvrtém sále je vidění hned několik kuriozit, z nichž asi nejzábavnější byl střevíc manželky Albrechta z Valdštejna. Hned vedle byla plukovní pokladna, jež možná byla podobná té, kterou její manžel ukradl moravským stavům.

Další dvě prostory byly vlastně spojovacími chodbami s druhou částí expozice. Hračičky by jistě potěšila tři dioramata s dvojrozměrnými cínovými vojáčky sešikovanými k bitvě. Za zmínku ale rozhodně stojí landsknechtská plátová zbroj složená z kovového límce, předního plechu a "šosů" kryjících stehna. Kousek vedle pak byla pověšena misericordia a schiavonna. V sedmé místnosti si na své přišli zejména zájemci o muškety a příslušenství k nim - tedy furkety a bandalíry. Z palných zbraní zde raritou byla vodotěsná pistole s kolečkovým zámkem. Samozřejmě nesměly chybět ani všudypřítomné helmy pappenheimky.

Osmá síň byla věnována jezdectvu. Uprostřed tedy zákonitě trůnilo zdobené jezdecké sedlo, se sedlovými holstry a kolečkovými pistolemi. Po stranách k vidění byly uzavřené, útočné přílby.

Poslední devátý sál byl věnován zejména písemnostem. Z nich by asi členy skupin historického šermu nejvíce potěšily instruktážní ilustrace pro výcvik pikenýrů. Osoby méně militantní pak mohly svou pozornost zaměřit třeba na faximile spisů Jana Ámose Komenského.

Z velkého množství chladných i palných zbraní, mincí a dokumentů se jen těžko vybíralo, protože stále bylo na co dívat. Zmínil jsem tedy jen ty nejdominantnější, eventuelně konstrukčně nejzajímavější exponáty. Při poctivém pročítání všech textů, které byly jasné a chronologicky řazené, se prohlídka mohla protáhnout na celé odpoledne. Ovšem pouze pro tuzemské návštěvníky, protože texty (i popisky) byly jen v češtině. Dále mě zamrzelo, že v pokladně nebyl k dostání katalog výstavy, ani pohlednice s exponáty. Obecně se mi vůbec zdálo, že propagace výstavy poněkud selhala, takže mnozí se o ní asi dozvěděli na poslední chvíli, pokud vůbec. Ve srovnání s tím, jak svou činnost dokáže "prodat" třeba Národní galerie (výstavy Josefa Lady a Jakuba Schickanedra), vojenské muzeum poněkud zaspalo.