Při výkladu dějin bývá obecně kladen důraz na politiku a její pokračování v podobě válečných konfliktů. Součástí historie je ale i láska. Právě tomuto fenoménu, v literárním podání českých středověkých autorů, byla věnována bakalářská práce Gabriely Šrámkové (z .. název univerzity). Výsledky jejího studia pramenů vám teď na pokračování ve zkrácené formě předkládáme.
Středověk
O světskou milostnou lyriku ve středověku se česká literární historie začala důkladněji zajímat teprve v první polovině minulého století. Sborníky staročeské lyriky, nebo jednotlivé texty, zaznamenává Josef Jungman ve své Historii literatury české vydané roku 1825. Teprve později nacházíme některé texty přetištěny v obrozeneckých časopisech. Vzhledem k tomu, že obrozenci kladli důraz na estetická a etická kritéria poezie v souvislosti s národním vědomím, opomíjeli skladby "nezbedné lůzy" a "prostopášné chasy".
Zájem o světskou milostnou lyriku v Čechách v první polovině minulého století lze vysvětlit i tím, že obrozenecká společnost hledala protiváhu k starším literárním památkám z německého prostředí (např. Nibelungové). Z tohoto období také pocházejí asi nejznámější falza českých literárních památek - rukopis královédvorský a zelenohorský (RKZ). Jejich autorství je připisováno knihovníkovi Národního muzea Václavu Hankovi. Zatímco o Hankově účasti při falšování RKZ panovaly pochyby, jeho dobásnění některých fragmentů děl staročeské lyriky je snadno prokazatelné.
Středověké milostné poezii věnoval pozornost také František Palacký, který v Časopisu Českého muzea publikoval několik básní z tzv. třeboňského rukopisu A7 (Státní oblastní archiv v Třeboni). Mnohé ze skladeb nacházíme také ve Výboru z literatury české, který redigoval Karel Jaromír Erben a vycházel v letech 1857 až 1986. Ani zde ale publikovaná verze neodpovídá originálu.
Průlom v oblasti bádání o české středověké lyrice znamenala edice Julia Feifalika vydaná v šedesátých letech 19. století, na kterou navázali literární vědci v 20. století. Z dnešního pohledu je poněkud paradoxní, že Feifalik byl moravský Němec ze Znojma žijící ve Vídni. Na jeho práci později navázal např. Zdeněk Nejedlý, Václav Černý a Jan Vilikovský. Tento soubor plnil svou úlohu až do 80. let, kdy byl vystřídán novými knihami Milana Kopeckého (Zbav mě mé tesknosti, 1983), Jaroslava Kolára a Emila Pražáka (Barvy všecky 1982) a Jana Lehára (Česká středověká lyrika, 1990).
Renesance a humanismus
V odborné literatuře bylo už nejednou uvedeno, že systém české humanistické literatury se diametrálně odlišuje od modelů západo- a jihoevropských kultur. Ze srovnání vyplývá, že že v nich byl kladen na beletristické žánry (próza a poezie), zatímco v českých zemích převládala literatura věcná, naučná.
Přestože literaturu a autory renesanční etapy máme již zmapovány v několikasvazkové Rukověti humanistického básnictví, nebyla česky psaná lyrika dlouho známa. Vlastně se vůbec neuvažovalo o tom, že by v době renesance vůbec vznikala, protože husitství kladlo důraz zejména na mluvené slovo a to většinou s náboženským obsahem (kázání, bojové a duchovní písně atd.). Naopak žánry zábavné ustupovaly do pozadí; zcela zmizelo středověké drama, rytířská epika a milostná lyrika.
Se značným zájmem se proto na počátku 60. let setkala informace Milana Kopeckého o nálezu fragmentů renesanční milostné lyriky, které v březnu 1961 ve Státní vědecké knihovně v Brně jejím pracovníkem Vladislavem Dokoupilem. I když se torzo nepodařilo doplnit, jedenáct objevených skladeb pro další srovnání s milostnou lyrikou středověku a baroka.
Baroko
Barokní literatura je v rámci staročeského písemnictví nejméně probádanou epochou. Od osvícenství bylo baroko považováno za dobu "temna" a jeho slovesnost tudíž byla podhodnocena. Nejprve samotnými osvícenci a později pozitivistickými literárními historiky. Rehabilitaci přinesly až práce J. Vašici, Z. Kalisty, a V. Černého. Ti naopak potvrdili, že právě barokní slovesnost představuje jednu z nejvýznamnějších etap české literatury, která vytvořila zázemí a myšlenkový i umělecký fond pro další rozvíjení česky psané literatury.
Ačkoliv, jak už bylo řečeno, baroko preferovalo náboženskou tématiku, dochovaly se dvě skladby, které lze celkem bezpečně označit jako světskou milostnou lyriku. První je sborníček, který kavalír, známý jen pod iniciálami WDZ, věnoval Anně Vitanovské. Druhým dílem je rozsáhlý Rosův Discursus Lypirona, to jest smutného kavalíra, de amore aneb o lásce per potentias et passiones animae suae vedený. To byl galantní dárek k svátku panně Anně Lidmile Kateřině Benolové. Obě skladby zpřístupnila v kritickém vydání Zdeňka Tichá a analýze podrobil Josef Hrabák. Naposledy se milostné lyrice etapy baroka - i ve vztahu k lyrice duchovní - důkladněji věnoval Václav Černý.
Pokračování příště