Hroty k šipkám do kuší (Rýzmberk), Nález

Hroty k šipkám do kuší nejsou nálezem nikterak ojedinělým, neboť v minulosti na každém hradě musela být dostatečná zásoba střel pro případ obléhání a u větších pevností jejich počet mohl jít až do tisíců. Ty, které jsem měl k dispozici, pocházejí z okolí hradu Rýzmberk, který leží v západních Čechách nad městečkem Kdyně (okr. Domažlice).

Náčrtek nalezených hrotů

Bohužel, bližší lokace je dnes již vyloučena, protože se mi hroty dostaly do ruky až s určitým časovým odstupem a pocházejí od několika různých lidí. Také počet šesti kusů, jejichž stav navíc odpovídá době, kterou ležely v zemi, není právě reprezentativní. Nález ale umožňuje zjistit alespoň základní data, jakými jsou hmotnost a rozměry, a z toho pak vyplývající typ kuše do níž byly určeny. Zajímavé bude také zamyslet se nad tím, jak byly vyráběny a při jaké příležitosti asi mohly být použity.

  

Terminologie použitá při popisování hrotů. Vyznačení měřených hodnot

Popis

Všechny hroty, které jsem měl k dispozici byly značně zkorodovány, a tudíž ve velmi špatném stavu – opadávaly z nich šupinky rzi, místy materiál až zuhlíkovatěl a v některých případech chyběl např. kus špice, tulejky či řapu. Tomu odpovídá i zaokrouhlení měřených hodnot v tabulce. Navíc u typu s řapem nebylo možné již zjistit původní celkovou délku, takže udávám rozměr dochovaný.

		hmotnost (dkg)		celková délka (cm)		maximální šířka (cm)		šířka tulejky (cm)		šířka otvoru tulejky (cm)		šířka košíčku (cm)		šířka řapu (cm)		osazení
1		6,80		10,2		1,4		1,5		1,2		1,2		-		tulejka
2		5,90		7,7		1,6		1,5		1,1		1,1		-		tulejka
3		4,30		9,7		1,4		-		-		0,9		0,6		řap
4		5,00		7,6		1,5		1,4		1,0		1,1		-		tulejka
5		4,00		6,9		1,3		1,2		1,0		1,1		-		tulejka
6		1,90		8,3		0,7		-		-		-		0,5		řap

tabulka naměřených hodnot

Již na první pohled je patrné, že máme před sebou více typů hrotů. Rozdíl je patrný zejména mezi exempláři č. 1 – 5 a posledním vzorkem. Prvních pět se výrazně liší nejen tvarem ale i hmotností. Ta se u nich pohybuje mezi 4 až 7 dkg, zatímco u šestého hrotu je to pouze kolem 2 dkg. Šipky, k nimž původně patřily, se totiž používaly do odlišných zbraní – prvních pět bylo určeno do těžkých válečných kuší, kdežto poslední hrot patřil k šipce do kuše podstatně lehčí (samostříl). Dalším rozdílem je způsob upevnění hrotu k dříku střely. V principu jsou zastoupeny dva typy – s tulejkou a s řapem. Zřejmě ne náhodou je řap u lehčích hrotů, protože těžší hroty by pravděpodobně potřebovaly stabilnější fixaci v tulejce. Ta pak mohla být buď se švem (vzorky 2,5) nebo bez něj (vzorky 1,3,4).

Při srovnávání délky a šířek v jednotlivých partiích hrotů (vyjma atypického vzorku 6) byly největší rozdíly v délkách, které se pohybovaly od 6,9 do 10,2 cm.

Počátek výrobního postupu byl zřejmě u všech šipek stejný – nejprve se vykovalo tělo a špice. U typu s řapem se pak po odsazení na kovadlině vykoval samotný trn. Hroty s tulejkou se daly dělat dvěma způsoby: a) „Balením“ – konec těla hrotu se rozklepal a takto získaná plocha se pak kolem „vlčku“ (jakýsi trn) sbalila do tulejky. V takovém případě je na výsledném výrobku patrný šev po celé délce tulejky b) „Probíjením“ – polotovar se upnul do svěráku a pomocí průboje byl na jeho konci vytvořen otvor, Z originálů je patrné, že u č. 4 byl použít průboj kulatý, kdežto u č. 1 čtyřhranný.

Poznámka ke kuším

Alespoň okrajově je nutné se zmínit o kuších, z kterých byly šipky s takovými hroty vystřelovány. Prvních pět, jak jsem se již zmínil, se používaly do válečných kuší, jejichž napínací síla byla až 5500 N a dostřel kolem 500 metrů. Střelec z takové kuše dokázal probít i plátové brnění. Lučiště takovýchto zbraní bylo buď složené z dřeva, kostěných destiček a šlach (to vše obaleno kůží) nebo ho v 13. až 15.století tvořil list uhlíkaté oceli. Lehčí kuše (samostříly), do nichž byl určen šestý hrot, měly napínací sílu kolem 450 N a dostřel kolem 280 metrů. Jejich mobilnost byla na úkor účinnosti.

U menší napínací síly střelec vystačil s výkonem svého těla. Popřípadě měl k dispozici třmen upevněný na konci sochy kuše (u lučiště), do něhož vložil chodidlo a napnutím těla zbraň připravil k použití. Později se objevilo zlepšení v podobě háčků připevněných k opasku, do nichž se při natahování vkládala tětiva. Ani to by však k dosažení vyšší napínací síly nestačilo. Jedním z řešení byl šroub podélně uložený v soše. Pomocí jeho závitu a „jezdce“ byla tětiva dopravena ke spoušťovému mechanismu. Další možnost představovala jednoramenná páka, která podle své konstrukce zbraň napínala tahem nebo tlakem. Tímto způsobem se dalo docílit napínací síly až 3000 N. Nejvyšší sílu ale střelci dokázali vyvinout pomocí rumpálu (tzv. anglický systém) umístěným na konci kuše nebo díky heveru (německý systém). Takové zařízení se dalo u některých kuší ze zbraně sundat. Ve speciálním případě nejtěžších pevnostních kuší, u nichž se s použitím v poli nepočítalo, sloužily k napínání zvláštní stoly.

Srovnávat výkony středověkých kuší s těmi současnými je problematické. Na ty dnešní jsou kladeny jiné nároky a při jejich výrobě se používají nejprogresivnější materiály. Napínání navíc usnadňuje kladkový systém. Mnohem komplikovanější jsou samozřejmě i šipky. Pro ilustraci tedy stačí uvést, že napínací síla u polní kuše (střelba na trojrozměrné terče v terénu) je cca 430 N a u loveckých kuší i přes 800 N. S takovou zbraní dobrý střelec dokáže dosáhnout při střelbě na pistolový terč ze vzdálenosti 50 m (střílí se série 30 ran) kolem 270 bodů ze 300 možných. Na vzdálenost 100 metrů pak pro něj není zázrak zasáhnout stojící postavu.

Marný pokus o dataci a něco málo z dějin hradu

Zjistit dobu upotřebení nalezených šipek přesně nelze. Rámcově můžeme začít počátkem 15.století. V okolí Rýzmberka se totiž vedly drobné boje s přestávkami jeho značnou část. V první polovině století se hrad dostal do držení Racka z Janovic, který byl i na svou dobu člověkem sahajícím po meči nezvykle často. Postupně válčil (mimo jiné) s Řeznem, s Jindřichem z Rožmberka, se samotným Václavem IV., s biskupem pasovským. Když pak začaly husitské války, bojoval na katolické straně a 1.listopadu 1420 v Zikmundově vojsku padl pod Vyšehradem.

Pak na hradě vládli jeho bratři, kteří byli zřejmě povahy mírnější. To se však změnilo s nástupem Rackova stejnojmenného syna. Právě někdy v době, kdy se ujímal správy hradu, prchali v jeho blízkosti křižáci poražení v bitvě u Domažlic. Ani další roky neměly být klidnější, protože rýzmberský pán se dostal do pohraničních střetů s bavorskou šlechtou, přičemž Bavoři se více bránili, než by útočili, i když se dostali několikrát až do blízkosti hradu. Teprve Rackova smrt roku 1461, po níž za jeho syny Smila a Volfa spravovali hrad poručníci, přinesla období relativního klidu. Další konflikt, při němž jsou zmiňovány i kuše, se zde stal až roku 1536, kdy se řešil nejasný majetkový spor o hrad mezi Evou Švihovskou ze Sudoměře a Vilémem z Klenové. Nejpravděpodobnější se zdá, že hroty pocházejí ze století patnáctého, protože pozdější majetkový spor se omezil pouze na vyhrožování zbraněmi. Vystřeleny tedy byly zřejmě v době konfliktů rýzmberských s místními husity (např. domažličtí či klatovští) nebo při pohraničních potyčkách s Bavory. Jejich lovecké použití, jak vyplývá z jejich charakteru, je nejméně pravděpodobné.

Poděkování:
Závěrem bych chtěl poděkovat pracovníkům firmy Jasa-Archery, která do České republiky dováží závodní kuše, za informace o výkonech těchto zbraní a ředleckému kováři Milanu Hornofovi z Rakovnicka za objasnění výroby hrotů.