Chust

Hrad Chust leží na výrazném kopci sopečného původu nad stejnojmenným městem v jižní části Podkarpatské Rusi, poblíž řeky Tisy a maďarských hranic. Do dnešních dnů se dochovaly jen vnější zdi vnitřního hradu, které však dokládají, že v minulosti to bylo významné sídlo Marmarošské župy.

Počátky opevnění jsou poněkud mlhavé. Nejromantičtější je pověst, podle které ho založili loupežníci působící na zdejší obchodní stezce. Podle nedoložených tvrzení měl hrad vybudovat král Ladislav na ochranu před vpády Tatarů. Ĺudovít Janota hovoří o roce 1077, zatímco Jan Dušánek o roce 1090 (stavba měla trvat 100 let). Oba ale svorně upozorňují, že tyto údaje převzaté ze starších materiálů nejsou založeny na žádných důkazech. Jiná „teorie“ hovoří o založení v souvislosti s působením řádu německých rytířů, kteří tento kraj kolonizovali. Jejich přítomnost zde lze považovat za prokázanou, ale až od doby kolem roku 1360, kdy je zde usadil Ludvík Veliký. Asi nejpravděpodobnější bude verze, na které se shodují oba autoři. Chust vznikl někdy koncem 13. století nebo počátkem 14. století (Janota uvádí pozdější termín) hlavně na ochranu nedalekých solných dolů a kupecké stezky. Z druhé strany měl hrad zemi bránit před polskými vpády. Do té doby tuto funkci zřejmě vykonával poměrně nedaleký hrad Vyškovo (ten byl opuštěn a zchátral).

První písemná zmínka o Chustu se dochovala z roku 1353. Původně to byl stejně jako okolní opevněná sídla královský hrad, ale záhy na něm měla vládnout sedmihradská šlechta. Roku 1382, po smrti Ludvíka Velikého, nastoupila na uherský a polský trůn jeho dcera Marie. Ta vyslala sedmihradské šlechtice Draga a Balka do boje proti Litevcům. Ti se osvědčili a v bojích získali i značné bohatství. Podle Janoty jim panovník (manžel Marie – Zikmund Lucemburský) Chust přepustil roku 1397, podle Dušánka hrad obdrželi do zástavy za peníze poskytnuté na válku s Ladislavem Neapolským. Faktem je, že ve své době byli nejmocnějšími velmoži v kraji. Ke konfliktu s panovníkem došlo v okamžiku, kdy Drag chtěl peníze vrátit. Tehdy mu král na hrad poslal úředníky, aby dohlíželi na solné doly. Po smrti Draga upadl Balk do definitivní nemilosti, když se počátkem 15. století zúčastnil protikrálovského povstání Jana Kanižského. Přišel o Chust i úřad marmarošského župana, který po něm získal mukačevský pán Fjodor Korjatovič. Balk se nakonec odebral do Sátmaru.

V dalším období byl Chust pod správou královského purkrabího, ten byl obvykle zároveň prvním zástupcem marmarošského župana. Roku 1446 nechal jeden z nich – Jan Kenedereš – na hradě postavit samostatnou kapli. Jan Hunyady o tři roky později přikázal, aby na její provoz bylo každý rok poskytováno 12 zlatých nebo kamenná sůl ve stejné hodnotě.

Královská správa ale neměla dlouhého trvání. Už roku 1489 naléhala v kraji dlouho usedlá rodina Perényů na Matyáše Korvína, aby jim hrad spolu se solnými doly pronajal. Pro šlechtu by to byl ohromný obchod, protože sůl se odsud vyvážela do celé země a představovala pohádkové bohatství. Lákavé částce 20.000 zlatých ročně podlehl až Vladislav II. Jagellonský, od něhož hrad i doly získal Gabriel Perény. Ten se snažil, aby peníze z královského majetku získal rychle zpět a tlačil na své poddané i horníky v solných dolech tak důkladně, až se roku 1514 vzbouřili. Jejich revolta byla tvrdě potlačena. Přitom mzda a práva horníků byly garantovány rozhodnutím Vladislava II. z roku 1498, které později potvrdil i Ferdinand I. Za každých 25 vytěžených kusů soli měli dostat 5 dinarů. Každoročně měli nárok na 100 kusů soli a byli osvobozeni od všech královských daní. Měli právo volit si své starosty (Chust, Ťačevo, Sigot) a členy zastupitelstva. Kromě toho dostávali na velké církevní svátky naturálie „na přilepšenou“. Za zmínku stojí, že v době povstání Jiřího Dóži se většina obyvatel Marmarošské župy přidala k povstalcům.

Chust, který byl stále královským jměním, přešel po tragické bitvě u Moháče, kde zahynul Ludvík Jagellonský, do držení krále Jana Zápolského. Ten ho věnoval Aloisi Janu Grittusimu (?), který roku 1534 padl v boji se sedmihradskými povstalci. Po smrti Jana Zápolského získal hrad spolu s dalšími po dohodě se stranou Zápolských císař Ferdinand I., který ho nechal opravit. V polovině 16. století ale Chust oblehlo vojsko sedmihradských povstalců, které ho začalo dobývat jménem Jana Zikmunda Zápolského a jeho matky Isabely. Magnát Mikuláš Zrinský nabídl císaři, že se sám ujme obrany hradu, pokud mu ho pak věnuje. Byl ale odmítnut. Z posádky, když se vzdala, zbylo prý posledních dvanáct raněných či nemocných mužů. Ferdinand I. se nemínil se ztrátou Chustu smířit, a proto k hradu vyslal vojsko. Naproti mu vytáhla ještě silnější armáda Zápolských, takže císařští se bez boje svého úmyslu vzdali.

Jan Zikmund Zápolský v závěti roku 1571 odkázal chustský hrad i se solnými doly třem svým oblíbeným dvořanům. Císař Maxmilián ale dohodu nepotvrdil. Sedmihradské stavy totiž vyslovili nesouhlas se zněním závěti a Chust měl podle nich připadnout sedmihradskému vládci Štěpánu Báthorimu, kterého si po smrti Zápolského zvolili knížetem. Velitel Chustu hrad bez odporu vydal. Roku 1575 byl Štěpán Báthori zvolen polským králem a se souhlasem Turků předal Sedmihradsko svému staršímu bratrovi Kryštofovi., kterého stavy zvolily knížetem. Za jeho vlády byla na hradě postavena mohutná brána, která stála zřejmě ještě v roce 1850.

Koncem 16. století byl hrad opět královským majetkem. Roku 1599 se ho nakrátko znovu zmocnilo vojsko sedmihradských povstalců, ale císařští je vyhnali. Velitelem hradu se stal Jiří Basta, který zesílil posádku a opravil opevnění. Později Chust koupil za 90.000 zlatých Valent Drugeth z Humenného. Už roku 1616 ale hrad i se solnými doly získává za 50.000 zlatých Štěpán Bethlen, který byl zároveň marmarošským županem. Po něm nastoupil do stejné funkce František Rédey, za jehož působení Chust marně dobývalo vojsko Husejna paši. Rédey zemřel roku 1671 a byl pochován v kapličce pod hradem. Po něm se stal hradním velitelem Michal Katona.

Ještě v 17. století byl hrad ve velmi dobrém stavu se střílnami osazenými hrubými kusy. To už se nedalo říci roku 1704, když správce hradu Zikmund Buday dělal inventarizaci majetku. Zbraní na hradě bylo dost, ale samotné objekty už začínaly chátrat. Jedna bašta byla téměř zničena výbuchem střelného prachu, což byl tehdy poměrně častý jev. Informace o celkové zanedbanosti hradu potvrzuje i další zpráva z roku 1706. Naposledy si hrad výrazněji zabojoval za Rákocziho povstání, kdy byl jeden čas v rukou povstalců. Ovšem roku 1717 se ho opět zmocnilo vojsko krále Karla III. Téhož roku místní posádka na hlavu porazila tatarské vojsko, které se pokusilo napadnout okolní kraj. Karel III. ještě naposledy nechal hrad výrazně opravit, ale roku 1766 při velké bouřce blesk udeřil do jednoho z komínů a do bašty. Následný požár pak zničil značnou část pevnosti. Poslední ranou bylo roku 1776 rozhodnutí císaře Josefa II. o zrušení místní vojenské stráže. Od té doby se o hrad nikdo nestaral a ten se proto změnil ve zříceninu.

Hrad Chust na pohlednici z roku 1931