Užhorod

Hrad, či dnes spíše pevnost, Užhorod se nachází nedaleko slovenských hranic na výrazné vyvýšenině na východě stejnojmenného města. Podobně jako nedaleký Palanok v Mukačevě je i on chráněn strmými svahy kopce, na kterém byl vybudován. Jeho úpatí navíc z jedné strany obtéká řeka Už.

Pohlednice z roku 1928

Jako u mnoha hradů jsou i počátky Užhorodu obestřeny dílem mlčením a dílem legendami. Ty hovoří o opevnění už v době před příchodem Maďarů (konec 9.st.). Když sem jejich kmeny dorazily, měli zde údajně sedmihradští Rumuni již svého knížete Menumroda a Rusové knížete Laborce. Právě on prý sídlil v tehdejším Ungu (dnešním Užhorodě). Podle zmínky anonymního kronikáře uherského krále Bély Maďaři Laborce vyhnali. Právě na užhorodském hradě si potom za svého náčelníka zvolili Arpáda a podle názvu opevnění „Hung“ se sami začali nazývat „Hungari“. Jiné pověsti hovoří o tom, že hrad byl sídlem bulharského knížete Zalana.

Pro dobu od příchodu Maďarů až po konec 13. století lze o užhorodském hradě říci, že spolu s okolním panstvím patřil uherskému královskému rodu Arpádovců, ale to je zhruba vše. Jaké bylo postavení užhorodských županů ani konkrétnější informace o rozloze jejich území se zatím neví. Snad zde určitou roli hráli šlechtici pokládaní za ruské vévody. Lev Danilovič, manžel Konstancie, dcery krále Bély IV. měl na Podkarpatsku vládnout od roku 1280 a na počátku 14. století byl nadžupanem zemplínské a užské stolice jakýsi Petr Petrovič.

První ověřené informace pocházejí až z počátku 14. století. Roku 1301 vymírá královský rod Arpádovců a o uherský trůn se úspěšně uchází Karel Robert z Anjou. Spolu s ním ze Salerna u Neapole do země přichází Filip Druget (Drugeth) a roku 1312 i jeho bratr Jan.Oba šlechtici byli za věrné služby panovníkem povýšeni do hraběcího stavu a zastávali na královském dvoře důležité úřady. Zatímco Filip roku 1312 získal od krále statky ve Spiši, Jan dostal pozemky v zemplínské a užhorodské stolici. Opustil zpustlý hrad v Hořanech a nechal roku 1320 vybudovat nové sídlo v Užhorodu, kde stojí dodnes. Právě jeho potomkům patřil Užhorod neuvěřitelně dlouho – do roku 1691.

Panství to bylo úctyhodné a Drugetové se ukázali jako schopní správci. Jejich správa kraji očividně prospívala, snad by se jejich působení dalo srovnat s vládou Theodora Korjatoviče v Mukačevu – s tím rozdílem, že trvala podstatně déle. Vysoko položený, lesnatý kraj nelákal osadníky a už první majitelé si uvědomovali, že jedině ti mohou zajistit prosperitu. Proto se rozhodli podle tehdy běžného způsobu panství kolonizovat. Na základě německého práva promíšeného prvky rumunského zakládali osady v čele s šoltysem, který je měl za určité výhody osadit novými poddanými.*) Na užhorodském panství vznikla i řada panských dvorců hospodařících ve vlastní režii (Užhorod, Hořany, Palov, Dubrinčice, Perečín, Velký Berezný). Ve vesnici Ljutá byla zbudována pila a u hutě v Užhorodu sklárna. Drugetové podporovali i chov ovcí, pro nějž byly místní podmínky zvlášť vhodné.

Členové mocného rodu se ovšem neomezili na budování své državy, ale zastávali řadu významných úřadů. I když zakladatelé přišli z ciziny, jejich potomci se považovali za národní uherskou šlechtu a vzhledem k poloze jejich panství i za ochránce hranic před pronikáním cizích živlů. Dědičně zastávali například úřad župana zemplínské a užhorodské stolice. František Druget žijící v 16. století byl na dvoře Ludvíka II. Jagelonského královského komořího a spolu se svým panovníkem roku 1526 zahynul v bitvě u Moháče.

Užhorodu se ale nevyhnuly ani války, které v této oblasti nebyly ničím výjimečným. Roku 1564 hrad neúspěšně obléhalo vojsko sedmihradského knížete Zikmunda Jana. Úspěšnější byly povstalecké oddíly Imricha Tökölyho. Ten dokonce dal majitele Zikmunda Drugeta popravit v Košicích. I když se podařilo císařské armádě hrad dobýt zpět, éra prosperity byla pryč. Tökölyho hordy totiž vypálily vesnice v širokém okolí a jejich obyvatele dílem pobily a dílem rozehnaly.

Poslední Drugetové ve svém počínání předběhli dobu – dovolovali svým poddaným, aby se vykupovali z robot, připisovali jim půdu a dokonce je zcela zbavovali poddanství. Smrt posledního Drugeta mužského rodu Valentina II. roku byla tečkou za touto érou. Na užhorodském hradě se roku 1691 usídlil Mikuláš Bercsényi, manžel Valentinovy a Zikmundovy sestry Kristyny. I když mu nelze upřít určité lidské kvality, jeho tragédií (a tím celého panství) byla nenávist k Habsburkům. Ta ho při protihabsburském povstání roku 1701 přivedla až do funkce generalisima povstaleckého vojska Františka Rákocziho. To přivolalo do kraje další vojáky.

Po sátmárském míru 1711 byl Bercsényi na straně poražených a o panství s hradem přišel. Císař Josef I. nechal část opevnění města zbořit a Užhorod připadl královské komoře, která o jeho další rozvoj nejevila zájem. Měšťané se snažili ve 30. letech 18. století a ještě dlouho potom proti tomuto stavu bojovat, ale jejich odpor byl marný.

Roku 1770 tudy projížděl císař Josef II na cestě z Košic do Mukačeva. O pět let později jeho matka císařovna Marie Terezie užhorodský hrad věnovala řeckokatolickému biskupství v Mukačevu. Církvi pak sloužil jako kněžský seminář – ten zde byl ještě v době první republiky.

*) Podle Gabriela takto vznikly vesnice Poroškov, Stričava, Výška, Ljutá, Kostrina, Stavné, Záhorb, Volosianka, Suchý, Tichý, Lubňa, Bystrý, Luh, Domašín, Kňahynín, Užok, Velká Tuřice, Simir, Smrková, Stará Stužica, Nová Stužica, Nová Stužica, Sol, Ořechovice, Petrovice, Kamenica nad Uhom, Černohlava, Zavosina, Zářící. Literatura: Gabriel František: Selský stav v užhorodském komorním panství na sklonku 18. století. In: Sborník Zemské musejní společnosti v Užhorodě (redig. Jan Vondráček), Užhorod 1932, str. 33-48. Janota Ĺ.: Slovenské hrady, Columbus, Bratislava 1996. Rath I.: Náboženské dějiny Podkarpatské Rusi do roku 1498, vlastním nákl., Praha 1933.