Meč a lásky uzavřely ságu
Jsou dny, u kterých si člověk po zbytek života pamatuje, co tehdy dělal. Pro mou generaci mezi ně určitě patří 17. listopad 1989. Zatímco se na Albertově scházeli studenti k manifestaci, která nakonec pohnula vývojem našeho státu, já seděl v jedné z malostranských hospod s knihařem a poslouchal, jak si právě převázal jakousi úžasnou historickou trilogii.
Byly to první tři díly ságy Roberta Merleho, jež nakonec dosáhla neuvěřitelných jedenácti svazků. Knihař musel mít první české vydání z konce 70. let. Ne každý autor ze Západu tehdy u nás mohl vyjít. Merlemu ale zřejmě pomohla pověst „pokrokového“ (v chápání tehdejší komunistické ideologie) spisovatele, za což vděčil zřejmě svou angažovaností v revoltě francouzských studentů roku 1968 a knize o Fidelu Castrovi.
Ať už pohnutky k vydání byly jakékoliv, z dnešního pohledu jsou už nepodstatné. O tom, že srdce čtenáře si příběh z Francie 16. a 17. století získá, svědčí výše nákladu z roku 1989 – 55 000 výtisků by dnes bylo považováno z velký úspěch. Škoda, že už se tento údaj v tiráži neuvádí. První díl vtáhl čtenáře do dění ve Francii někdy kolem roku 1547. Motiv budování feudálního sídla jsem od Merleho znal už z postkatastrofického románu Malevil, nicméně strhující vyprávění mě neslo osudy rodu Sioraků až k jedenáctému dílu. Tedy přes více než sto let dějin Francie.
Když jsem otevřel poslední díl, jako bych v postavě Petra Emanuela ze Sioraku potkal starého známého. Byl jen o málo starší, ale na druhé straně i moudřejší a rozhodně neztrácel zájem o ženy. Pocházel z rodu, který si ostruhy vysloužil na bojišti, ale sám v pohnuté době válek dává přednost diplomacii a je váženým dvořanem Ludvíka XIII. Smrtí tohoto krále ale knížka nekončí, uzavírá ji až úmrtí obávaného intrikána kardinála Mazarina.
Merle své nejrozsáhlejší dílo tvořil přes 35 let (ve Francii sága vycházela v letech 1977 – 2003) a ani jedenáctý díl zřejmě neměl být poslední. Dvanácté knihy se, bohužel, už nedočkáme, protože autor roku 2004 zemřel. Sága tak nemá finále, které by si zasluhovala. Je toho ale víc, co v posledním díle chybí. K Meči a láskám z Mladé fronty jsem si vzal Dědictví otců od Odeonu. Odstup několika desetiletí je pochopitelně znát. První díl se mi zdál svižnější, čte se jako jedno velké dobrodružství. Nechybí zde ani drobnokresba v popisu charakterů, dějů i dobových reálií. Vztahy postav působí velmi živě. Naproti tomu z posledního dílu jsem cítil jistou šablonovitost a u některých pasáží jsem měl přímo pocit, jako bych je už někde četl. Tento jev přicházel postupně a dal se už vysledovat v předchozích knihách. Za nejzdařilejší proto považuji prvních šest dílů ságy.
Ještě jiné věci mi ale v prvním dílu chybějí. V odeonském Dědictví otců jsou alespoň stručné vysvětlivky k některým historickým postavám či událostem a především stručný doslov od profesora Josefa Polišenského. Něco takového, byť z pera jiného českého historika, by bylo na místě. Více mě ale mrzí, že zesnulému autorovi je věnováno jen pár řádek na obálce knížky. Robert Merle si určitě zasloužil více. Když už pro nic jiného, tak proto, že pro vydavatele byl po léta autorem přinášejícím zisk.
Jakkoliv jsem u Meče a lásek neprožíval ono okouzlení vypravěčským talentem Roberta Merleho jako u prvních dílů a ani jsem se nedočkal finále, jsem rád, že jsem si poslední knihu ságy přečetl. Od roku 1989, kdy jsem o Robertu Merlem slyšel prvně, se stal mým oblíbeným autorem a nemám-li od něj vše, co u nás vyšlo, pak mi toho mnoho nechybí. Scházet tak nemůže ani Meč a lásky.