Povážský hrad

Na Povážský hrad se z Žiliny, která byla mým výchozím bodem, lze dobrat hned dvěma způsoby – a to autobusem i vlakem jedoucími do Povážské Bystrice. Intervaly odjezdů obou prostředků jsou natolik krátké, že snad ani nemá cenu si čas odjezdu zjišťovat předem. Navíc obě nádraží leží na té straně města, odkud je to k hradu poměrně nedaleko. Vlak je možná o něco výhodnější, protože dálkové autobusy na nádraží ani nezajíždějí a je třeba projít město. Vlastní hrad leží na opačném břehu Váhu než nádraží a dopravit se pod něj lze městským autobusem. Pevnost nad řekou ale není jedinou památkou v okolí, takže je třeba zvážit, jestli se nejdřív nevydat na zámek v Orlové. I on leží za mostem, ale narozdíl od hradu je nutné se k němu vydat na levou stranu. Patřil šlechtě žijící na Povážském hradě, která ho nechala postavit na začátku 17. století v renesančním stylu. Dnešní podoba čtyřkřídlého komplexu uprostřed parku je o sto let pozdější a tedy barokní. Lze vstoupit i dovnitř, protože v současnosti je v něm umístěno vlastivědné muzeum. Návštěva zámku v Orlové je trochu zacházkou. Ať se odsud rozhodneme vypravit na Povážský hrad rovnou nebo se vrátíme na nádraží a jedeme autobusem, není to časově příliš velký rozdíl.

Hned pod Povážským hradem narazíme na dva další zámky. Jeden je vedle kostela s průčelím orientovaným k Váhu, kde je i autobusová zastávka. Zní to možná podivně, ale tuto velkou budovu v rokokovém stylu se mi podařilo „přehlédnout“, i když jsem byl doslova před ní a vyptával se na ni. Při pohledu od zastávky totiž byla schovaná za stromy. Tři z místních obyvatel mi tvrdili, že jediný zámek je tzv. Burg, který leží z kraje po pravé straně na přístupové cestě k hradu. Jedná se o renesanční stavbu s dvěma nárožními baštami. Jde se přímo pod ní a vidět je nejlépe z protilehlého svahu. Nese značné stopy zchátralosti. Cestou mineme ještě ceduli, podle níž zhyneme strašlivou smrtí a hradní duch nám sežere svačinu, pokud budeme pokračovat dál. Ve srovnání s některými dalšími hrady je výstup vcelku snadný, i když kopec vypadá poměrně nepřístupně, a ani pohyb po hradním areálu s trochou opatrnosti není zvlášť nebezpečný.

První zmínka o hradě pochází z roku 1325. Do té doby patřil hrad Matúši Čákovi Trenčianskému. Po jeho smrti ho král Robert z Anjou věnoval Alexandrovi Hedervárimu a na konci 14. století zde nalezneme haličského paladina Sudivoje z Ostrohu a po něm Stibora ze Stiborovic a Beckova. Pokud nahlédneme do knih, zjistíme, že Aleš Hoferek v hradních zříceninách na Slovensku a Ĺudovít Janota ve Slovenských hradech poskytují informace poněkud rozdílné. Shodují se ale v tom, že od roku 1435 je hrad v držení rodu Podmanických, přičemž Hoferek hovoří o rodině ambiciózní, zatímco Janota o loupeživé. To se ovšem vzájemně nikterak nevylučuje.

V držení rodu Podmanických vydržel hrad poměrně dlouhou dobu a jejich přítomnost připomíná i epitaf v kostele v podhradí. Roku 1435 zde začal jako kastelán Antonín Podmanický. Jeho syn Ladislav výrazně podporoval Matyáše Korvína v jeho kandidatuře na uherského krále a za to dostal pevnost do vlastnictví. Ladislavův syn Michal zahynul roku 1526 v bitvě u Moháče a jeho dva potomci Rafael a Jan se postavili na stranu Jana Zápolského v boji proti Ferdinandovi Habsburskému. Tehdy zřejmě vznikla i nelichotivá pověst Podmanických. Bratři využívali destabilizované situace v království a násilně obsazovali okolní hrady, jejichž držení si zpětně nechali potvrzovat od Zápolského. Ferdinand Habsburský se jim řádění pokusil zarazit trestnou výpravou, ale ta pod hradem pohořela. Po smrti Jana Zápolského se oba bratři snažili s císařem domluvit. Ferdinand jim však dal jasné ultimatum – buď se vzdají majetků nebo je čeká vyhnanství. Spor se vlekl a nakonec ho ukončila smrt. 1545 zemřel Jan a 1558 i Rafael. Protože byl bezdětný, připadl majetek královské komoře.

Od ní hrad odkoupil Kašpar Serédy. Ten ale záhy zemřel a jeho manželka se roku 1571 provdala za Andreje Balašu. Ten dal roku 1631 na úpatí kopce postavit už zmíněný Burg. Rodina se zapletla do Veselenyiho i Rakociho povstání, pokaždé na nesprávné straně. I tyto události ale Povážský hrad přestál bez větší úhony. Nakonec se mu jako mnoha dalším stala osudnou postupná ztráta významu. Od 18. století chátral, až se z něj stala zřícenina. Za zmínku snad stojí, že jako poslední majitele z 20. století Janota zmiňuje rodinu Popperů, jimž patřil i žilinský Budatín.