Střed Evropy na Pražském hradě

Po Budapešti, Berlíně a Mannheimu dorazila v březnu tohoto roku na Pražský hrad mezinárodní výstava Střed Evropy okolo roku 1000, na které představily cenné exponáty ze svých sbírek muzea z Německa, z Maďarska, z Polska, ze Slovenska a z České republiky. Zhruba 2 800 předmětů od věcí denní potřeby až po klenoty a zbraně velmožů jsou dočasně umístěny v podmanivém prostředí Starého královského paláce.

Výstava začíná místností s modely tehdejších mocenských a kulturních center – Krakovského hradu, Hvězdna, mikulčického hradiště, Pražského hradu a kapitulního kostela panny Marie v Székesfehérváru. Nevím, jestli to bylo dáno různým přístupem k zpracování modelu, nebo historickou realitou, ale sídlo českých králů vypadalo ve srovnání s ostatními příklady trochu chudičce. I když srovnání dávných metropolí bylo zajímavé, od výstavy prezentované i billboardy u silnic bych asi očekával originálnější úvod, než na jaký jsme zvyklí z okresních muzeí. První hmotné doklady o životě našich předků obsahuje až místnost další, která je věnována odrazu antických tradic v kultuře a vzdělanosti prvních křesťanských útvarů ve střední Evropě. Protože duchovní život tehdejší společnosti šel ruku v ruce s šířením víry, je většina předmětů liturgické povahy. Namátkou bych zmínil například kalich a paternu (talířek na hostie) z hrobu arcibiskupa Gervasie, liturgický hřeben, kterým si kněží před mší v sakrisitii upravovali vlasy a řada písemných památek. Nutno podotknout, že v drtivé většině šlo o faksimile, protože originály by zřejmě vystavením a transporty neúměrně trpěly. Řada kopií byla ovšem i dále mezi trojrozměrnými exponáty.

Vcelku plynule přes kapitolu Otonská politika ve střední Evropě – Ota III. a obnovení římské říše se návštěvník dostal do místnosti věnované misijní činnosti s misionářskou berlou, zdobeným pláštěm a přenosným oltářem z Bad Gandersheimu. O kus dál (bohužel nikoliv v bezprostřední blízkosti) se nacházela vzácná zpodobnění těch, které křesťanství vymýtilo doslova ohněm a mečem – malá soška Svatovíta z Polska a blíže nespecifikovaný kapesní bůžek z toho území dnešního Německa, které bylo v minulosti obýváno slovanským obyvatelstvem, zajímavé doklady prolínání antiky, pohanství a progresivního křesťanství.

To jsme ovšem vynechali část věnovanou řemeslům a obchodu. Nástroje každodenně používané při práci těmi nejobyčejnějšími lidmi se vzhledem zdaleka nemohou rovnat reprezentativním rouchům či liturgickému náčiní, nicméně i ony jsou svým způsobem fascinující. Podléhali značnému opotřebení, jejich cena nebyla závratná, často byly vyrobeny ze dřeva (např. tzv. tkalcovský meč), takže je malý zázrak, že se dochovaly až do současnosti. Řeč je například o tkalcovském nářadí. Jakkoliv jsem neměl výhrady k popiskám u jednotlivých exponátů, tak zde by se mi hodil určitý nadstandard v podobě vysvětlení užití funkce předmětů. Některé z nich na počátku 21.století už představují neřešitelnou hádanku. Naopak u nástrojů „černého řemesla“ se toho zase tolik nezměnilo a vlastně i to je svým způsobem zajímavé. Návštěvnicky asi nejvděčnější ovšem byly ukázky práce klenotníků z Maďarska, z Polska a z Německa. I když se jednalo o reprezentační kousky, jemná práce velkomoravkých mistrů se mi líbila víc.

O propojenosti tehdejšího světa nejen na bázi duchovní, ale také obchodní svědčily nálezy pokladů. U podkarpatskoruského Chustu byl objeven soubor více než 370-ti mincí převážně islámských ražeb ze Střední Asie a z oblasti Volžských Bulharů. Shodou okolností se mi těsně před výstavou dostala do ruky kniha Z. Petráně První české mince (SET OUT, Praha 1998), kde je zmíněna i tato problematika, takže konkrétní ilustrace mě zvláště potěšila. Zajímavý byl i vzorek rozlámaných stříbrných mincí z Waterdorfu, který dokazoval, jak si naši předci pomáhali při nedostatku „drobných“.

To vše ale byl jen jakýsi „předkrm“ před vstupem do posledního sálu. Právě zde totiž organizátoři soustředili nejvíce nejexkluzivnějších kousků. Soupravy z hrobů velmožů – sekery, zdobené meče, přilby, nákončí a další kovové součásti zbrojí a oděvů. V originále jsem zde viděl například meč z 9. století z Mikulčic vyrobený z damašku, včetně krásně provedené jeho rekonstrukce (ta byla k spatření v Praze na jednom z nožířských veletrhů). Z Uher pocházely kovové součásti pouzdra na reflexní luk a z Rakouska replika tzv. Vídeňské šavle, která údajně kdysi patřila samotnému Attilovi a zachovala se ve výjimečně dobrém stavu, protože nikdy nebyla ztracena. Z kopií nelze nezmínit ani uherskou a rakouskou korunu, ty u nás v originálech těžko někdy uvidíme. Toto jsou ale jen letmé postřehy, protože není v možnostech jediného článku shrnout tak ohromnou sumu materiálu.

Poněkud mě vadila jistá nerovnováha. Výstava sama o sobě je poměrně rozsáhlá a její těžiště leží snad až neúměrně posunuto do poslední části. Zatímco na začátku je patrná jistá „naředěnost“ množstvím osvětových tabulí, závěr je skutečně zhuštěn. Tam ovšem návštěvník dochází už značně „ušlý“. Pokud navíc neví, na co se má těšit, může být i otráven. Chápu snahu vystavovatelů navodit atmosféru raného středověku osvětlením, nicméně tma atmosféru až zas tak moc nevytváří. I ono věčné žmourání do prachmizerně nasvícených vitrín a luštění popisek přispívalo k únavě. U předmětů ve skleněných policích umístěných nad sebou navíc ty horní vrhaly nepříjemné stíny na ty dole. Se světlem souvisí i možnost zakoupit si povolení k fotografování. Na jedné straně krok vskutku osvícený a v našich krajích zatím spíše výjimečný (v jiných krajinách naopak vcelku běžný). Na straně druhé, pokud nevlastníte digitální fotoparát (citlivější na světlo, vyrovnává chvění při delších časech, výsledek kontrolujete ihned, neplatíte za materiál), můžete se cítit ne zcela neprávem podvedeni. U pokladny zaplatíte sto korun za „bumážku“ a teprve potom, když si změříte expozici, zjistíte, že jste peníze právě vyhodili oknem. Stativ i blesk jsou pomůcky zakázané. S citlivostí filmu 1600 ASA, což se ve většině obchodů ani neprodává, a bez jakéhokoliv filtru jsem jen výjimečně dosahoval jiných hodnot než 1/30 sec. při cloně 2.8. Výsledek v ruce ještě nemám, ale bude-li tam co kloudného, pochlubím se.

Návštěvníkům bych doporučil zakoupit za 300 Kč permanentku (jednorázové vstupné 150 Kč, studenti polovic) platící po celou dobu výstavy a pořádně si ji užít. O katalogu jsem ani nezauvažoval – stojí něco kolem 1400 v německé verzi s českým překladem. Pokud oželíte překlad, je to o dost levnější. Nicméně jsem jím nelistoval. Jinak je zde k dispozici jen informačně velmi hubený letáček. Expozice je otevřena denně od 10:00 do 18:00 a ve čtvrtek až do 20:00.

P.S. Zmíněnou knihu Zdeňka Petráně u pokladny mají taky, ale za plnou cenu, kdežto v Levných knihách v Jungmanově ulici je za cca 39 korun.