Hrad Kost v Českém ráji – sídlo Vartenberků, Hazmburků i Lobkoviců

Hrad Kost stojí na skalním ostrohu v Českém ráji, v katastrálním území Podkost, které je součástí obce Libošovice v okrese Jičín v Královéhradeckém kraji. Místo si stavebníci vybrali tam, kde se stýkají tři skalnatá údolí – Svatoprokopské (Prokopské) směrem k Libošovicím, Plakánek a Turnovské údolí. Všechna tři jsou vodnatá a hrad ze všech stran obklopovaly rybníky Bílý, Černý a Labutí; první dva se dochovaly dodnes. Protržením jejich hrází bylo možné proměnit okolí hradu v obtížně schůdný terén.

Z dějin

Archeologický výzkum, který probíhal při rekonstrukci v letech 2019–2020, umožnil datovat založení Kosti do první poloviny čtrnáctého století. Stavebníkem byl Beneš III. z Vartenberka. Roku 1346 užíval přídomek ze Sobotky, o tři roky později se v zakládací listině kláštera v Benátkách nad Jizerou poprvé psal jako Beneš z Kosti. Koncem padesátých let ustanovil ke hradní kapli kaplana Jana a výslovně uvedl, že na hradě sám sídlí.

Po Benešově smrti v roce 1358 drželi hrad synové Petr a Markvart, kteří se roku 1373 rozdělili: Markvartovi připadly Rohozec a Zbirohy, Kost si ponechal Petr. Ten patřil k významným dvořanům Václava IV. a jeho ambice se zřejmě promítly do razantní přestavby, při níž byla starší stavba téměř zcela zbořena. Petr zemřel asi ve druhé polovině roku 1402 a hrad přešel na Jana z Kunštátu a Poděbrad, manžela Petrovy dcery Elišky. Jan je naposledy zmiňován roku 1407 a o dva roky později již nežil. Protože jeho dcera Škonka byla nezletilá, spravovala panství do roku 1414 babička Žofie, vdova po Petrovi z Vartenberka. Škonka se pravděpodobně téhož roku provdala za Mikuláše Zajíce z Hazmburka, který je jako pán hradu poprvé uveden 12. března 1414.

Zajícové z Hazmburka

Za husitských válek byla Kost oporou katolické strany a útočištěm kněží vyhnaných z farností. Jedním z nich byl původně žerčický farář Ondřej Hrnčíř z Rokycan, který bydlel v Červené věži a věnoval se opisům Bible. Mikuláš Zajíc panství roku 1438 rozšířil o Lhotku, Meziluží, Dobšice a Bystřici, v roce 1452 zdědil po příbuzném Zbyňkovi Hazmburk, přikoupil Návarov a o čtyři roky později Choustníkovo Hradiště. Po jeho smrti roku 1459 se o hrad dělili synové Jan a Oldřich. Oba se podíleli na volbě Jiřího z Poděbrad králem, později však patřili k předním členům jednoty zelenohorské. Královské vojsko proto Kost obléhalo v letech 1467 a 1469; Jan Zajíc pokaždé dobytí odvrátil uzavřením příměří. Teprve na svatováclavském sněmu v Praze roku 1479 slíbil věrnost králi Vladislavovi.

Šelmberkové, Biberštejnové a Lobkovicové

Jan Zajíc zemřel roku 1495, jeho synové ho přežili jen o krátký čas a dědicem se stal nezletilý Jan Zajíc z Hazmburka. Poručník Zdeněk Lev z Rožmitálu prodal roku 1497 kvůli válečným dluhům Kost Janovi ze Šelmberka – k panství tehdy patřila městečka Sobotka a Dolní Bousov, desítky vsí a také hrad Trosky s vlastním panstvím. Roku 1508 hrad zdědil Jindřich ze Šelmberka, který jej spolu s Troskami pro dluhy prodal Janovi z Biberštejna. Ten roku 1545 panství přenechal bratrům Jeronýmovi, Kryštofovi a Zikmundovi. Poslední z dědiců Kryštof zemřel v prosinci 1551 a několik dní předtím zapsal Kost do zemských desek dvěma Annám z Bibrštejna a její sestře Barboře.

Podíly nakonec soustředil Kryštof Popel z Lobkovic, který roku 1559 odprodal Trosky Zikmundu Kryslovi z Louče a v roce 1576 založil na předhradí pivovar. Hrad za Lobkoviců spravovali hejtmané a jako vrchnostenské sídlo přestal sloužit. Vilém Popel z Lobkovic panství prodal Marii Magdaléně Trčkové z Lobkovic, od níž je roku 1622 koupila Polyxena z Lobkovic a v roce 1632 je za 150 000 kop míšeňských grošů postoupila Albrechtovi z Valdštejna. Po Albrechtově smrti v roce 1634 se o Kost znovu přihlásila; přes císařskou rezoluci z března 1635 panství vzápětí převzal pro dluh Vilém z Vřesovic. Polyxena nakonec Kost přenechala synovi Václavu Eusebiovi, který ji 7. října 1637 prodal hraběti Heřmanu Černínovi z Chudenic. Krátce předtím, v roce 1635, hrad obsadil oddíl císařské armády pod velením hraběte Colloreda a v noci z 18. na 19. května vypukl požár, při němž vyhořelo téměř celé palácové křídlo v hradním jádře.

Od Černínů k rodu dal Borgo

Na jaře 1640 tábořilo u Sobotky osmnáct pluků Ottavia Piccolominiho a 26. února byl hrad obsazen vojáky; posádku tvořilo 25 mužů se šikovatelem a poručíkem Jakubem Mayerhoferem, hejtman jim musel vyplácet plat a zásobovat je i se šesti švédskými zajatci. Po přímluvě Zikmunda Jana Myslíka z Hyršova dal Piccolomini vojsko odtáhnout k Praze. Roku 1658 Kosti hrozilo zboření, protože podle ohledání vojenského inženýra Pieroniho mohla posloužit císařovým nepřátelům jako pevnost; Sylvie Kateřina Černínová z Millesimo se odvolala a průtahy celou věc pohřbily. Zanedbávání se však projevilo: roku 1689 se rozpadly klenby nádvorních pavlačí a o rok později se zřítily středověké zdi vartenberského paláce. Zbývající paláce byly upraveny na sklady obilí.

Roku 1738 získal hrad Václav Kazimír Netolický z Eisenberka, který z panství učinil svěřenství. Po jeho synovi Janu Adamovi zdědila Kost roku 1769 sestra Anna Terezie, provdaná za Františka Václava Vratislava z Mitrovic, a majetek přešel na Antonína Václava Vratislava Netolického a Evžena Vratislava z Mitrovic. Jím rod roku 1867 po meči vymřel a po sporu sester bylo v roce 1872 rozhodnuto, že Kost připadne příbuznému Flaminiovi dal Borgo. Poslední boj o hrad se odehrál za prusko-rakouské války roku 1866: Kost obsadili vojáci chebského pluku, 28. června se střetli s pruskými hlídkami a po stažení do hradu odrazili dva pruské útoky, než odtáhli k vojsku u Jičína.

V letech 1874–1875 proběhly regotizační opravy – obnovena byla cimbuří, tarasní zdi i zdivo a střecha Červené věže, na třetím nádvoří padly hospodářské budovy. Po požáru 27. září 1946 byla obnovena střecha bibrštejnského paláce a od roku 1953 vedl rozsáhlé restaurátorské práce Břetislav Štorm. Roku 1945 byl hrad zestátněn, po sametové revoluci jej získali zpět potomci dřívějších majitelů.

Stavební podoba

Nejstarší fáze hradu z první poloviny čtrnáctého století zanikla záměrným zbořením. Archeologicky se z ní podařilo doložit bránu, bergfrit a menší okrouhlou věž. Bergfrit, jehož pozůstatky leží pod dochovanou kaplí, měl zdivo silné 3,2 metru a vnější průměr 9,9 metru; menší věž jihovýchodně od něj měřila v průměru 7,7 metru. Hradba byla zcela rozebrána, původní palác stával nejspíše v místech pozdější velké čtverhranné věže.

Po přestavbě ve druhé polovině čtrnáctého století patřila Kost k uvolněným variantám hradů blokového typu. Změnilo se vedení přístupové cesty, která spirálovitě stoupá kolem skály, a jádro získalo lichoběžný obrys s pětipatrovým donjonem. Velká, tzv. Bílá věž má půdorys téměř pravidelného lichoběžníku s delší stranou 17,6 metru a kratší čtrnáct metrů, šířku dvanáct metrů a obvodové zdi silné 3,2 metru. Nejstarší vstup vedl ve druhém patře po pavlači z jižní hradby, nižší úrovně sloužily od počátku ke skladování obilí a hlavní obytný prostor s velkými okny se nachází pod korunou zdiva; do zkosené zdi jednoho rohu byl vložen trezor.

Podél západní hradby stál palác, spojený užším křídlem s nejstarší čtverhrannou věží v severozápadním cípu jádra. V nároží paláce je okrouhlá Červená věž o průměru pouhých šesti metrů, v jejímž interiéru bývala původní hradní kaple. U její paty stála první brána s brankou pro pěší, jejichž portály se uzavíraly padacími mosty. Druhá brána se nachází pod severozápadním nárožím paláce, do vnitřního nádvoří se vstupovalo třetí bránou na severní straně. Na nádvoří stála proti paláci kuchyně, severovýchodní nároží zaujala rozměrná kaple s dvojbokým závěrem; její plochý trámový strop byl podle Zdeňka Wirtha krátce po roce 1551 nahrazen cihlovou křížovou klenbou s lunetami.

Interiér paláce po zřícení podélných zdí roku 1690 a úpravě na sýpku téměř zanikl, původní zůstaly jen sklepy tvořené trojicí valeně klenutých prostor. V šestnáctém století vznikl ze severního křídla tzv. Šelmberský palác, u paty Bílé věže pozdně gotický dům pro úředníky a roku 1545 nechal Jan z Biberštejna mezi první a druhou branou postavit Biberštejnský palác, s jádrem spojený přechodem nad druhou branou. Ve druhé polovině šestnáctého století přibyl v podhradí pivovar a ohrazený prostor s branami k Sobotce a Turnovu; stavby této fáze nesly sgrafitové omítky. Albrecht z Valdštejna zamýšlel proměnit Kost v jednu z hlavních pevností svého panství, z projektu však vznikla jen barokní sala terrena u paty Bílé věže.

Pověsti

K období husitských válek se vážou lidové pověsti o údajném obléhání hradu Janem Žižkou, jemuž se přisuzují výroky „Ten je tvrdý jako kost.“ nebo „Skála patří čertu a kost psu.“ Historik Rudolf Anděl však ukázal, že se vyprávění vztahuje až k pozdějším obléháním v době poděbradských válek, kdy měl podobná slova pronést hejtman královského vojska – lidová tradice jej později zaměnila za Žižku. Doložená obléhání Kosti královským vojskem spadají do let 1467 a 1469.

Hrad dnes

Giovanni Kinský dal Borgo, starší syn Václava Norberta Kinského a poslední majitelky Anny Marie dal Borgo-Netolické, hrad zrestituoval v roce 1992 jako dědic své matky a český občan. Polovinu vlastnictví poté přepsal na bratra Pia Kinského dal Borgo a hrad je držen prostřednictvím akciové společnosti Kinský dal Borgo. V roce 2021 skončila rozsáhlá rekonstrukce zahájená roku 2019: areál byl odvodněn, zdi a podloží stabilizovány, opraveny hradby, zajištěn skalní masiv a doplněny omítky na vartenberském a šelmberském paláci. Náklady přesáhly sto milionů korun.

Hrad je přístupný veřejnosti a prohlídka je rozdělena do několika okruhů. Jeden je věnován rodu Kinských v Čechách s rodinnými portréty a obrazy, další mučírně a trestnímu právu šestnáctého až osmnáctého století, nabízen je také spojený okruh a zkrácená trasa zaměřená na exteriéry. Aktuální informace k návštěvě najdete na stránkách správce hradu.

Kost v literatuře a ve filmu

Dějinám hradu a jeho okolí se věnoval historik Josef Pekař ve dvoudílné Knize o Kosti, která zachycuje hospodářské a historické osudy panství především v sedmnáctém až devatenáctém století. Hrad je také vyhledávaným filmovým místem – natáčely se tu snímky Radúz a Mahulena (1970), Toulavý Engelbert (1973), S čerty nejsou žerty (1984), Paví pírko (1987), Sněhurka – Příběh hrůzy (1997), Kletba bratří Grimmů (2005), Hannibal/zrození (2007), Jan Hus (2015), Řachanda (2016) i část první série seriálu Soumrak templářů.