Negativní bergfrit jako rozlišovací znak

Při definování „negativního bergfritu“ můžeme vycházet z toho, čemu se dnes poněkud nepřesně říká pouze „bergfrit“, což je ovšem ve skutečnosti „bergfrit pozitivní“. Tedy hovoříme o fortifikačním prvku, který v případě obležení sloužil posádce hradu jako poslední útočiště. Zatímco pozitivní bergfrit čněl vysoko nad úroveň terénu, jeho negativní varianta byla zapuštěna hluboko v zemi. Pro jazykové puristy by se přímo nabízelo sousloví útočištní jáma. V odborné literatuře se s ní setkáváme poměrně často pod zavádějícím termínem „cisterna“.

Nejprve je nutno vyvrátit zakořeněnou domněnku, že „cisterna“ (dále už jen negativní bergfrit) sloužila k uchovávání zásob vody. K tomu si postačí uvědomit, že řada hradů disponovala zároveň studnou či alespoň primitivním vodovodem. Zdvojení vodního zdroje se pak jeví jako nelogické mrhání prostředky. Jistě, existuje i protiargument v podobě archeologických nálezů kovových částí věder na dnech (či spíše podlahách) negativních bergfritů. Je si ale třeba uvědomit, že obléhaní se ani na místě posledního odporu neobešli bez vody a jinak než ve vědrech ji sem dopravovat nemohli. Další archeologické nálezy už hovoří jen ve prospěch této teorie. Při archeologických vykopávkách byly v celé řadě negativních bergfritů objeveny zvířecí kosti (zbytky zásob), šipky do kuší i části zbroje svědčící o tuhém odporu obránců. Zvláště nálezy organického původu zcela vylučují, že by tyto prostory mohly sloužit k skladování vody, protože jen individuum ducha mdlého by si znečistilo vodní zdroj například utopeným seletem. Ojedinělý případ, jenž můžeme za nádrž na vodu považovat, nalezneme pouze na Karlštejně. Zdejší jímka měla být původně studnou, ale ani po usilovném kopání ve skalním masivu se zde vodu nepodařilo objevit. Dnes bychom výjimečný prvek mohli považovat za jakýsi falešný negativní bergfrit.

Vznik negativních bergfritů nelze přesně časově vymezit, ale pravděpodobně se objevily nedlouho po vybudování jejich prvních pozitivních protějšků. Nejspíš v okamžiku, kdy některého ze stavitelů napadlo, že díru vzniklou odtěžením materiálu na stavbu obranné věže by se dalo smyslupně využít a ne ji jenom bez fantazie zavézt kamením nakopaným jinde. Konečně tento postup beztak znamenal pouhé přemístění otvoru o pár desítek metrů dál. Jasným dokladem takového uvažování je hrad Cvilín, kde negativní a pozitivní bergfrit stojí v těsné blízkosti. Určitou roli sehrálo i esteticko-mystické nahlížení středověkého člověka na okolní svět. Umělecká díla té doby se vyznačují výjimečnou rovnováhou a tento trend se zákonitě musel odrazit i v hradní architektuře. Vše pak zcela koresponduje se středověkým bipolárním chápáním sil dobra a zla: Bůh – ďábel, ráj – peklo, pozitivní bergfrit -negativní bergfrit.

Proto většinou jednomu pozitivnímu bergfritu na lokalitě odpovídá jeden bergfrit negativní. Existují samozřejmě výjimky. Například na Házmburku jsou dva pozitivní bergfrity, zatímco jejich protějšek jen jeden. Důvody, které vedly k této nerovnováze byly zcela praktické – jeden z pozitivních bergfritů má čtvercový půdorys a to je pro kopání tvar nešikovný. Ve světle nových poznatků můžeme bergfritový typ hradu pracovně rozdělit na tyto tři subtypy:

a) Hrady pouze s pozitivními bergfrity (většinou z období před objevením negativního bergfritu)
b) Hrady s oběma typy bergfritů (dále děleno na b/I – převaha bergfritů pozitivních, b/II – vyrovnaný počet pozitivních a negativních bergfritů – nejčastější varianta, b/III převaha negativních bergfritů)
c) Hrady pouze s negativním bergfritem (vzácný subtyp – většinou kombinace negativního bergfritu a plášťové zdi)

Závěrem nutno podotknout, že z fortifikačního hlediska převážily zápory nad klady a negativní bergfrity se ukázaly jako neprogresivní prvek. Za nesporné výhody lze považovat utajení obránců až do okamžiku, kdy nepřítel ztekl hradby, a opravdu nízkou možnost podpálení nebo poboření stavby. Příliš dobré ukrytí ovšem mohlo mít pro posádku i fatální následky. A to tehdy, kdy všichni spolubojovníci na povrchu byli vybiti a nenašel se jediný, který by měl dost sil, aby na podlahu negativního bergfritu shodil lano (samozřejmě nahoře uvázané). Ideální to nebylo ani s případnou aktivní obranou. Relativně největší prostor pro uplatnění měli střelci z kuší či luků (později i z palných zbraní). I oni ovšem mohli zapomenout na míření a jen doufali, že šipka vystřelená ve škále úhlů kolem 90 stupňů při pádu zasáhne některého z nepřátel stojícího poblíž negativního bergfritu. Zcela nežádoucí bylo vystřelení šipky zcela kolmo nad hlavy obránců. Nepříliš šťastně končily i pokusy vrhat na nepřátele trámy, kamení nebo dokonce lít vroucí smolu, která končila za košilemi obránců. Gravitace stála nesmlouvavě na straně útočníků. Patrně to byl důvod, proč bylo od stavby negativních bergfritů upuštěno. Shodou okolností se tak stalo v období, kdy obranná funkce hradů ztrácela na významu.